Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

29. ledna 2015

Under the Skin - 85%

1/29/2015 Posted by Nikola Bornová ,
Nejpomalejší sci-fi posledních let. A nejzajímavější.

Sci-fi k mojí nemalé radosti zažívá něco, co by se skoro dalo popsat jako Třetí Hustokrutá Vlna (po zlatém věku ve 30-40 letech a nové vlně v 60-70 letech). Problém je, že v téhle třetí vlně se dělá sci-fi hlavně líbivá (na čemž není nic špatného) a hodně se zapomíná na to "science" v názvu i na její varovný nebo poučný charakter (což špatné je).

Díky bohu ale krom blockbusterové filmové a knižní produkce máme i indie scénu, která plodí věci jako právě Under the Skin.  Scénu, která se nebojí být originální a sdělovat složitější myšlenku složitějším způsobem.

Ve filmu sledujeme zvláštní, strašidelnou svůdnici (Scarlett Johansson), která v dodávce objíždí Skotsko a jako černá vdova láká nicnetušící muže do svého doupěte, kde je...nebudu prozrazovat víc. Právě možnost vlastní interpretace tohohle meditativního filmu je jednou z jeho nejsilnějších stránek.

Pod kůží je hodně, ale fakt extrémně pomalá sci-fi, takže pokud potřebujete střih nebo výbuch každou minutu, vyhněte se filmu obloukem. Hodně lidí tu zvláštní rozvláčnost prostě nezkouslo (viz hromady cen od kritiků ale zárověň 58% na ČSFD). Pokud jste méně ovlivnění MTV tvorbou a snesete děj, který se táhne jak med, jděte do toho. Na film koukejte nejlépe v noci, v klidu, ať si užijete mrazivou atmosféru příběhu, ve kterém se skoro nemluví a nervy mám místo toho drásá fenomenální soundtrack.

Zvláštní atmosféře pomáhá i to, že je použito naprosté minimum efektů a skoro žádné masky. A to i v situacích, kdy si říkáte, že takhle žádný člověk nemůže vypadat. Může.
Ve filmu navíc nejsou krom Scarlett prakticky žádní herci a většina lidí v něm jsou autentičtí obyvatelé Skotska. Některé konverzace prý byly dokonce natáčené skrytou kamerou a jsou naprosto autentické. Taky se připravte, že ve filmu uvidíte hodně ztopořených skotských penisů, penis Kryštofa Hádka a několikrát i kompletně nahou kůži Scarlett Johansson.



Shrnutí? Mě se film pod kůži rozhodně zažral a musím zatleskat Scarlett, protože velmi těžkou a skoro němou roli "odžila" výtečně.

Under the Skin na ČSFD

p.s.pokud přeci jen nechcete přemýšlet o tom, co se to ve filmu vlastně dělo a proč se hrdinka chovala tak zmateně, přečtěte si shrnutí románu Under the Skin od Michela Fabera. Film se touhle satirickou mindfuckovou knihou inspiruje, i když příběh je ve filmu trochu jiný.


22. ledna 2015

Krásky to maj v životě lehčí

1/22/2015 Posted by Nikola Bornová
Včera jsem musela provádět činnost, kterou mám ráda přibližně stejně, jako kapání jódu do otevřeného oka - běhala jsem po úřadech. Po klasických zmatcích, kdy nikdo nevěděl, jak přesně jim funguje jejich byrokratický systém, co mám vyplnit, kam mám jít, v jaké jsme republice atd. jsem se konečně dostala k okénku.  Tam si mě vzala na starost bohyně.  Obličej krásný jak panenka, dokonalou pleť, štíhlá jak proutek, 90-60-90, velká prsa (ale ne zas moc), jemný hlas, rozkošné rtíky atd. Okamžitě mi proběhlo hlavou klasické: "No ty vole tak ta to vyhrála, ta to musí mít v životě jednoduchý..."

Ale - fakt to tak je? říkala jsem si, zatímco jsem ji spolu s celou čekárnou pozorovala.

Po pravdě - ano, je to tak. Podle věděckých studií z posledních řekněme dvaceti let krása opravdu power-up je. Tedy alespoň v základu, statisticky. Naše mozky jsou totiž nepříliš spolehlivé mašinky, které rády používají zkratky, aby si ušetřily práci - např.pomocí haló efektu. Právě ten způsobuje velkou část toho, proč krásky a krasavce vnímáme jako nejlepčejší a zvýhodňujeme je.

Tak například krásní lidé mají větší šanci, že je vyberou a přijmou do práce mezi stejně kvalifikovanými, ale hůř vypadajícími konkurenty.
Mají větší šanci na zvýšení platu.
Mají větší možnosti při výběru partnerů.
Lidé je automaticky považují za výkonnější, upřímnější a přátelštější.
Mají výhodu v diskuzích (ale jen pokud jsou při nich vidět - při hodnocení "kdo vyhrál diskuzi" jsou výsledky jiné, když diváci slyší jen hlas).
Považujeme je za zdravější (a tohle je víceméně pravda).
Při nehodách mají větší šanci, že jim někdo přiskočí na pomoc.
Lidé jim s větší pravděpodobností odpustí prohřešky.
Obvykle nám přijdou chytřejší (a stejně jako u vysokých lidí je to často i pravda).

Výhod prostě mají víc než dost.

Tak.

Pech, co? Statistika a výzkumy ale mluví jasně. Rozdíly nebývají brutální, obvykle jen v řádu několika procent...ale jsou jasně měřitelné. Krásní lidé opravdu mají některé cestičky trochu víc prošlapané.



Ale! Není všechno zlato, co se třpytívá! S nadprůměrným vzhledem přichází i řada nevýhod. A jak už to tak bývá, týkají se převážně žen.

Psala jsem, že krásní lidé mají výhodu při přijímání do práce a vyšší platy? To ale platí jen v případě, že o jejich přijetí/platu rozhoduje opačné pohlaví. Naopak to někdy bývá spíš nevýhoda. Žárlivost je pěkná svině, obzvlášť ta skrytá, mezi ženskýma.

První myšlenka, co projede člověku hlavou, tedy často vypadá spíš takhle: ""No ty vole tak ta to vyhrála, ta to musí mít v životě jednoduchý...čubka jedna...". Hlavně v ženském kolektivu krása může negativně narušit sociální interakce. Tím myslím jako že vás třeba kolegyně nepozvou na kafíčko a radši krafají bez vás.

Psala jsem, že krása zvýhodňuje při hledání práce? To platí, jen pokud se ženská hlásí do oboru, který je pro ženskou "košer". Pokud se kráska snaží dostat do oboru, který je považovaný za typicky mužský (hlavně technické obory), má naopak nevýhodu. Takže programátorky, skriptérky nebo konstruktérky mostů - jděte se radši utopit, není tu pro vás místo! Pro krásné muže prý ale tohle podle výzkumů neplatí. Takže hezouni můžou být v klídku a dělat kadeřníky, HR nebo zdravotní bratry bez problémů.

Jak je vnímán úspěch u krásného člověka? Jako že za něj z velké části může vzhled, ne schopnosti. Takže když chce kráska/sexy hřebeček mít uznání za svoje schopnosti a talent, bude potřebovat přibrat pár kilo špeku a nechat si obličej obsypat beďarama.

Říká se, že krásná holka si nikdy nemusí platit pití. Ale co když si ho zaplatit chce a naopak nechce, aby kolem ní pořád kroužili nadržení chlapíci? Co když si chce jen někam vyrazit s kamarádkama nebo jít sama na kafe? Nadprůměrná přitažlivost sebou nese nutnost neustále někoho odmítat (pokud tedy nejde o prostitutku, že ano) a nechtěnou pozornost. A kolikrát už jen jsem slyšela od hezkých kluků, že je někde na baru obtěžoval nějaký gay. To je asi taky trochu otrava (pokud tedy hezoun není zároveň gay, že ano).

Krása taky není věčná - s věkem uvadá. Ale hodně krásných lidí si na ni v předchozím životě tak nějak jako zvyklo...a najednou jim nefungují věci tak hladce, jako dřív. Přichází panika a občas třeba i závislost na plastických operacích a různých kosmetických procedurách. Pro příklady se nemusí chodit daleko, podívejte se na spoustu postarších zrůdiček v Hollywoodu, které to s "opravami" trošku přepískly.



Shrnuto? Všechno má svoje pro a proti. Krása dává řadu výhod, ale také si něco bere. Dvě strany mince. Hrub a líce. Celkově to mají krásní lidé o trochu lehčí, ale není to vyloženě cheat. Není to IDDQD ani IDKFA...nooo, to druhé vlastně trochu ano. Ale každopádně - pokud nejste majitelé nebo majitelky luxusního biologického displeje a šasi, nezoufejte. Lidé vás aspoň budou hodnotit spravedlivěji.



19. ledna 2015

Kdybych byla dneska teenager, tak...!

1/19/2015 Posted by Nikola Bornová
Když vidím tu explozi možností, které mají dnešní teenageři, tak si říkám: "Tyve to by bylo boží, kdyby mi bylo o čtvrt století míň a vyrůstala jsem s dnešníma možnostma!"

Místo s Michaelem Jacksonem bych vyrůstala s Justinem Bieberem...

Kdybych se chtěla něco dozvědět o norské mytologii, nemusela bych jet na kole do knihovny a tam se prohrabovat knížkama - stačilo by mi vygooglit si "lembas" a pak na tubě tři hodiny projíždět funny videa z Pána prstenů...

Kdyby mě někdo přistihl s mokrým rozkrokem (byla to cola!), tak by o tom nevědělo 5 lidí z okolí, ale díky fotce na fejsbúčku by se mi smáli i v sousedním Rakousku...

Vlastně kdykoli bych udělala něco stupidního, tak by to díky mobilům bylo navěky na internetu...super! Ta nutnost být pořád ve střehu musí být boží!

Hrdinové budující můj morální kompas by místo trapně kladného Old Shatterhanda a Atreie s Bastienem byli Dexter a Walter "Heisenberg" White...

Na můj hormonální revolucí rozhozený mozek by okolí víc než kdykoli v historii vyvíjelo tlak, ať jsem slavná, protože slavná = úspěšná = boží = šťastná. Kdo nemá nejvíc followerů/největší kozy/největší konto/nejdražší auto atd. je totální sračka k ničemu. Lili by to do mě pod tlakem nejen skrz červenou knihovnu, ale taky skrz socka sítě, weby, časopisy, televizi, filmy, hry...jupííí!

Kdybych si chtěla od všeho odpočinout a vyrazila do přírody, rodiče by mě mohli celou dobu kontrolovat přes mobil!

Nebo třeba místo abych...mno, ty vole, radši dost....-))

Já jsem vlastně ráda, že si moderní výdoblitky užívám s už vybudovanými filtry a mentálním brněním, brrr :-)

9. ledna 2015

Black Mirror (seriál) - 90%

1/09/2015 Posted by Nikola Bornová , ,

Black Mirror není tak úplně seriál, ve skutečnosti je to minisérie, která má zatím jen 7 dílů po cca 60 minutách. V tomhle případě ale rozhodně kvalita vítězí nad kvantitou a mě trochu mrzí, že tuhle sociálně-kriticko-sarkastickou "legraci" propaguju až teď.

Každý díl je naprosto samostatný příběh, z jiného prostředí, jiného světa a s jinými herci. Je to tedy trochu jako třeba svého času slavné Krajní meze nebo Twilight zone. Co ale zůstává přítomno ve všech dílech je základní téma - tvůrci vždycky vezmou nějaké moderní trendy a postaví před ně...temné zrcadlo. Vezmou aktuální svět s plusy i mínusy (těmi hlavně), trochu to přepálí a ukáží nám, kam by se mohla společnost dostat, pokud si nebudeme dávat pozor. A pohled na nás samé v temném zrcadle opravdu není příjemný.

Třeba díl Be Right Back ukazuje, co by mohla chorobná závislost na sociálních sítích způsobit a jak přesný je vlastně obraz, který do nich sami o sobě vysíláme. Nebo Fifteen Million Merits dovádí do extrému svět, kde různé reality show, reklama nebo hon za virtuálními předměty úplně převezme kontrolu nad našimi životy...a jak pokrytečtí dokážeme často být.

Jelikož je to 7 malých filmů, které spolu krom tématu nijak nesouvisí a které neprodukuje stejný tým, kvalita do určité míry kolísá, ale i ten nejhorší díl (podle mě The Waldo Moment) je pořád hodně zajímavý a dokáže bodnout jako škorpión.

Pokud u filmu (i po něm) rádi přemýšlíte, rozhodně dejte téhle britské minisérii šanci. Možná pak budete koukat na ty dvě hodinky denně strávené na Facebooku trochu jinak.

Black mirror na ČSFD



8. ledna 2015

NEZkreslená věda aneb i česká prezentace vědy může být hustokrutá

1/08/2015 Posted by Nikola Bornová
Taky jste propadli dojmu, že Češi neumí nic odprezentovat? A že o vědě to platí dvojnásob? Tak pro vás mám dobrou zprávu - někdo to tu přeci jen umí :-). Už nemusíme koukat jen na anglicky namluvená videa z kanálů jako MinutePhysics, MinuteEarth nebo CrashCourse. Máme totiž NEZkreslenou vědu.

Středoškolští učitelé dali dohromady deset témat, která jsou představena v cca desetiminutových videích. Použitá technika videa už je na youtube relativně známá (v time lapse videu vidíte jak obrázky doslova rostou pod rukou grafika), ale Tomáš Zach z MAUR film předvádí opravdu špičkovou práci, která nejen že za zahraniční produkcí nijak nezaostává, ale je imho ještě božejší.

Videa jsou určena především pro děti a středoškoláky, ale myslím, že trochu si osvěžit znalosti neuškodí ani starším mozkům. Každé video má svého garanta z Akademie věd ČR nebo z UK, takže by tam neměly být žádné hlouposti.

Bez dalších řečí, koukněte se na to sami. A šiřte to, protože tahle akce si zaslouží prezentovat jak jen to jde!






Přehled všech videí najdete zde



3. ledna 2015

100 věcí, které mi dělají radost 5 - První velký sníh

1/03/2015 Posted by Nikola Bornová
Příroda je mocná čarodějka - zní to jako klišé, ale to nic nemění na tom, že to je pravda.

Z obyčejné vody dokáže příroda jen za pomoci trochy povětrnostních podmínek uhníst úžasné umělecké dílo, z kterého se tají dech každému romantikovi (a v té zimě vlastně i neromantikovi). Ten úžasný geometrický zázrak se jmneuje sněhová vločka.


Sněhová vločka je podivuhodný útvar. Například:

Jen stěží byste našli dvě stejné.

I kdyby čert na kozách jel, mají vždy šestiúhelníkový tvar.

Přestože jsou tvořeny ledem, umí si pohrát se světlem tak, že vypadají bílé.

Za správných podmínek by mohly dorůst až několika decimentrů.

Káždá vločka padá díky rozdílnému tvaru a pohybu vzduchu trochu jinak a tvoří tak parádní vzdušný balet.

Když jich dáte hodně na jednu hromadu, vznikne sníh - ta substance, na které se tak skvěle lyžuje, sáňkuje nebo která se tak snadno dostane za límec spolužákům.



Divíte se, proč mám radost jak malé dítě, když napadne první pořádný sníh?

Miluju, jak všechno překryje zářivě bílou barvou a svět je najednou čistý, načechraný a celé okolí se promění jak kouzlem.

Zbožňuju, jak sníh křupe pod nohama a jak to zašimrá, když dopadne vločka na nos.

S radostí nasávám sněhem prosycený vzduch, který tak zvláštně voní.

Těší mě ten klid, který se sněhem padne na svět, protože načechraná struktura sněhu tlumí zvuk. Struktura sněhu taky nechává víc nabručených dospěláků doma a venku jsou spíš výskající děti, které si užívají sáňkování, koulovačky nebo stavbu sněhuláků.



Až bude zase jednou sněžit, zkuste se na chvilku zastavit, zvednout tvář k nebi a vnímat každý ten malý a unikátní šperk, který vám padne na tvář a promění se v kapičku vody.



Pak už zbývá udělat jedinou věc - vzít lopatu a to bílé svinstvo odházet z chodníku ;-D.



31. prosince 2014

Zpět ke klávesám

12/31/2014 Posted by Nikola Bornová
Hrozně ráda bych napsala, že schopnost psát je jako jízda na kole – jak se do toho jednou dostanete, máte to v kapse. Ale ono to tak asi není. Bohužel.

Poslední cca rok a čtvrt byl docela zvláštní a já z nějakého důvodu skoro přestala psát. Je to zvláštní proto, že víceméně pravidelně píšu někdy od dvanácti nebo třinácti let. Povídky, články, zamyšlení, deníky, pravidla her, dobrodružství do různých RPG...prostě pořád něco. Skoro čtvrt století. A najednou takový zásek.

Od konce roku 2012 se totiž pořád odněkud někam stěhuju, pracuju pro různé firmy a připadám si jako hadr na holi. Švih sem, švih tam, až se toho točí hlava. Domů jsem většinou chodila po 10-12 hodinách práce a začala hned pracovat na něčem dalším. To člověka docela vysaje, obzvlášť když pak kvůli různému politikaření nebo něčí nesvéprávnosti ve financích spousta z těch věcí skončí ve stoupě – bez ohledu na kvalitu nebo na to, jak dobrou práci někteří lidé odvedli.

Slyšela jsem, že někomu krize svědčí. Myšleno autorsky. Že když je autor tak trochu v prdeli, pomůže mu vypsat se. Kdyby to tak fungovalo i u mě, bylo by to fajn, protože bych byla poslední rok a půl fakt hodně produktivní :-). Ale já to mám bohužel naopak.

A tak znovu sedám na kolo a učím se jak udržet směr v příbězích. Beru pletací jehlice ze slov a snažím se uplést hezké věty. Skáču do bazénu slov a myšlenek a snažím se v nich neutopit. Snad to půjde.

Mám před sebou ještě tři nebo čtyři povídky, než dokončím novou knihu. Pokud máte rádi horory, držte mi palce, ať jsem pár týdnů v klidu. Protože jen v takovém stavu mám sílu vypustit své démony na svobodu a otisknout je na papír.

12. října 2014

Co je to #GamerGate?

10/12/2014 Posted by Nikola Bornová , ,
I když jste český nebo slovenský hráč, zřejmě jste už anglický termín #GamerGate někde zahlédli. Pravděpodobně díky aktivismu nejznámějšího českého vývojáře her Dana Vávry. A pravděpodobně jste moc nechápali, o čem to celé je. Tak pro vás mám jednoduchou odpověď - nebojte, co #GamerGate znamená pořádně neví vlastně nikdo :-)

Ve stručnosti bych to definovala tak, že tenhle hashtag je nástrojem jak protlačit určitou politickou propagandu mezi hráči a zároveň nástrojem pro zviditelňování se. Označuje se tím celá hromada problémů, která mokvala pod povrchem a najednou explodovala v gejzíru horkého hnisu. Má to určitou spojitost se zobrazením žen ve hrách, s chováním k ženským herním vývojářkám, s etikou herních novinářů, s misogynií okolo her obecně, s internetovou cenzurou, s odmítavým postojem některých herních webů k hráčům, s domnělou smrtí hardcore hráčů...ano, je to pořádný guláš.


Ať je jasné, od koho článek je, začnu tím, kdo jsem. Tady to má fakt význam, protože z velké části se problém nějak týká ženských a feminismu.

Kdo jsem

  • Vášnivě hraju hry už cca čtvrt století
  • Vyvíjím hry tak 15 let, z toho cca 10 let profesionálně (myšleno full-time a za peníze)
  • Hraju i vyvíjím hry pro hardcore i casual publikum a neřeším, kdo je "správnější" hráč - hráč je pro mě člověk, co relativně často hraje hry, nic víc
  • Jsem ženská a dá se říct, že i feministka (v tom původním smyslu, tj. věřím, že ani ženská ani chlap by neměli být zvýhodňováni nebo trestáni za svoje pohlaví)
  • ze stylu diskuze okolo GamerGate je mi docela smutno - platí to pro obě diskutující strany

Kolem čeho se točí GamerGate

Na začátku GamerGate stálo několik událostí, které se propojily a vytvořily dva polarizované, rozhádané tábory.

Jedni dostali pejorativně myšlené pojmenování Social Justice Warriors aka SJW (Bojovníci za Sociální Spravedlnost) a jsou obviňování ze zneužití her k protlačování zlounské feministické agendy a nenávisti k privilegovaným bílým mužským hráčům, nepotismu a z internetové cenzury, za kterou by se nemusel stydět ani Kim Jong-un.

Druzí se nazývají GamerGate supporters a jsou obviňováni z misogynie (nenávist k ženám), rasismu, zpátečnictví a z lásky k násilí. Prý nechtějí, aby hry dospěly a aby se dělaly pro někoho jiného než pro ně ("Moje hračka!!").

Podívejme se na hlavní věci co stály na startu aféry GamerGate.

Událost 1 - konspirační "Quinnspiracy"

  1. Amatérská vývojářka her Zoe Quinn udělala v únoru 2013 malou textovou hru o depresích Depression Quest
  2. Na jednom z největších herních webů Kotaku jí věnovali nečekaně hodně prostoru a zhodnotili hru pozitivně.
  3. Zhrzený Zoein ex-přítel napsal blog post, ve kterém ji označil za manipulátorku a k tomu zveřejnil hromadu soukromých informací o jejích vztazích - mimo jiné i to, že chodí na přeskáčku s pěti redaktory Kotaku. 
  4. Hráči se rozzuřili, že se server Kotaku se chová amorálně. Že protěžuje ženskou vývojářku jen kvůli tomu, že je ženská. Že napsali pozitivní recenzi na Depression Quest výměnou za sex.
  5. Vztek se začal šířit přes portály jako Reddit nebo 4chan a nepotvrzené informace se postovaly dál.
  6. Zoe Quinn si začala stěžovat na online útoky, hrozby znásilněním a dokonce i smrtí. Někdo jí hacknul Twitter a Tumblr účty.
  7. Objevila se tvrzení, že hacknutí jejích účtů bylo nahrané, aby na sebe upoutala ještě víc pozornosti.
  8. Na Kotaku vyšlo upozornění, že "redaktoři, se kterými Zoe chodí" je ve skutečnosti jen jeden krátce zaměstnaný externista, který o její hře nikdy nic nenapsal. Zpráva zapadla.
  9. Události se chytala další a další média. Začala vznikat určitá polarizace mezi čtenáři, protože řada médií Zoe nekriticky bránila a dávala jí další prostor.
  10. Zároveň začalo opravdu masivní promazáváním kritických komentářů pod články i na Redditu a Tumblr. Což čtenáře naprosto nepřekvapivě dál polarizovalo. Napíšete ostřeji, že se vám na událostech kolem Zoe Quinn něco nelíbí? Pápá, příspěvku.
  11. Rozjel se masivní hate spojený hashtagem #Quinnspiracy, kde bylo potvrzováno a vyvraceno skoro všechno. 
  12. Někdo prý rozesílal po práci její nahaté fotky, volal jejímu tátovi a říkal mu, jaké je jeho dcera děvka atd. Samé roztomilé věci.
  13. Malá textovka Depression Quest vyšla na Steamu, což bylo znovu pokládáno za neopodstatněné protěžování Zoe Quinn.
  14. Zoe Quinn začala bydlet u známých a příbuzných, protože se po všech zprávách o tom kdo jí jak znásilnění obávala o svoji bezpečnost - což samozřejmě může být bráno jako další snaha o získání sympatií.



Ve výsledku vlastně není úplně jasné, kde je pravda, protože každý má svoji agendu. Událost ale narostla do fascinujících rozměrů, protože se týkala potenciálního ohrožení etického kodexu novinářů a zároveň širší debaty o tom, jak hodně ok je hromadit a zveřejňovat o někom osobní informace v rámci internetové šikany (říká se tomu doxxing) a jestli se má nad hrozbami smrtí a znásilněním poslanými přes internet mávnout rukou, protože "je to jenom internet".

Událost 2 - videa "Tropes vs. women in videogames"

  1. Hardcore feministická aktivistka Anita Sarkeesian šla na v roce 2012 na Kickstarter, kde chtěla vybrat 6 tisíc dolarů na natočení youtube seriálu, kde by popsala 5 nejhorších stereotypů, které se točí kolem ženských postav ve hrách.
  2. Už to stačilo, aby se objevila skupina, která o ní začala šířit nenávistné komentáře.
  3. Všimla si toho některá herní média, která se jí začala zastávat a tím jí i logicky dala velkou viditelnost.
  4. Hate-group se ale následně zvětšila a polarizovala, takže jste si např.mohli zahrát hru, kde jste mohli mlátit Anitu Sarkeesian do obličeje a dělat jí realistické modřiny. Chodily jí i hrozby znásilněním a smrtí.
  5. Anita všechno zveřejnila a objevilo se ještě víc médií, která se za ní postavila. Některá i pohrozila prstem "zlým misogynním hráčům", což naštvalo i některé hráče z té naprosté většiny, která s tím vším neměla nic společného.
  6. Přišla další polarizace a mediální pokrytí případu, která Anitu popsala jako oběť (kritiky nazývaná "profesionální oběť"). Nakonec Anita vybrala na svůj pořad 158 922 $ (tedy cca 26x víc, než požadovala).
  7. Od té doby Anita zveřejňuje díly slíbeného seriálu (v mnohem pomalejším tempu, než slíbila, ale tak holt funguje Kickstarter). Každý nový díl vždy rozvlní vody a přinese nový hate.
  8. Celou dobu se Anita víceméně prezentovala jako hráčka, co hry kritizuje ale miluje - někdo ale odněkud vyštrachal video z roku 2010 kde říká, že hry ráda nemá. Tak si vyberte.
  9. Obzvlášť nedávno vydané dva díly nazvané Women as background decoration vyvolaly pořádnou vlnu vzteku, protože padly na publikum už tak rozpumpované dalšími událostmi.
  10.  Přišly další hrozby smrtí a znásilněním, tentokrát už ale doplněné i o Anitinu reálnou adresu.
  11. Anita se v obavě o vlastní bezpečnost dočasně odstěhovala a předala věc FBI, která prý aktuálně hledá člověka, který doxxing prováděl a posílal hrozby.
  12. Anita v poslední době přednáší kde to jen jde, dělá rozhovory i do mimoherních médií atd. Je z ní celebrita. Všude se mluví o útocích na její osobu, Anita to v přednáškách zobecňuje jako útoky na ženy obecně - což je věc co její kritiky dohání k šílenství.
  13. Při jejích přednáškách už se začaly objevovat i hrozby bombovými útoky, což je v USA (kde se bombové útoky skutečně dějí) docela solidní hrozba.


Událost 3 - články ala "Gamers are dead"

  1. Na serveru určeném hlavně pro vývojáře her Gamasutra vyšel článek "Gamers" are over (česky bych to přeložila asi "Pařani už jsou přežití"). Ten v podstatě říká, že staří hardcore hráči i recenzentni už nejsou důležití a přišel čas nové generace víc variabilních hráčů - hry se nemají dělat pro privilegované mladé bílé heterosexuální muže, ale pro celé spektrum všech druhů hráčů. Článek také obviňuje "zastaralé hardcore hráče", že mají vztek že už nejsou pro vývojáře nr.1 a že kvůli tomu vztekle útočí na lidi jako Anita Sarkeesian nebo Zoe Quinn.
  2. Podobných článků se ve stejné době objevilo několik, i na velkých herních serverech. Je to tak trochu kopání do vlastních čtenářů.
  3. Velká část hardcore hráčů se cítí takovým generalizováním uražena a nesouhlasí s tím, že by měli nějak "vyklízet pole".
  4. Na řadě velkých webů jako Polygon, Kotaku apod, se objevují další a další články, které protlačují sociální změny mezi hráči i vývojáři a často se točí kolem toho, jak útočné a toxické prostředí her je. Jak mladí bílí muži útočí na všechny ostatní, obzvlášť na ženy, protože mají strach, že jim ženské hráčky "vezmou jejich hračku".
  5. Kritické reakce v diskuzích pod články jsou většinou výrazně moderovány, což jako vždy dál rozdmýchává vztek a frustraci čtenářů. Nutno dodat, že velká část těch reakcí je opravdu na úrovni diskuze pod články na Novinky.cz


Událost 4 - game jam od "The Fine Young Capitalists"

  1. "Radikálně feministická" skupina TFYC se rozhodla, že pomůže vybraným ženám ozkoušet si vývoj her. V naprosto přátelském duchu rozjeli game jam, ve kterém přijímají návrhy, o 5 nejlepších se zahlasuje a vítězný návrh tahle skupina udělá.
  2. Do akce se vložila výše jmenovaná Zoe Quinn, která je začala kritizovat jako sexisty - ženy by tam prý pracovaly zadarmo (chyba - měly dostat 8%) a navíc jsou prý transhomofóbní, protože umožňují zapojit se jen prokazatelným ženám nebo něco v tom smyslu. Ano, kdo hledá problémy, ten je najde.
  3. Roztržky si všiml anonymní diskuzní portál 4chan, který byl jedním z nejsilnějších kanálů, kterým se šířil hate na Zoe Quinn.
  4. V úžasně paradoxní a trollovací reakci se lidi z 4chan stali největšími propagátory a sponzory game jamu TFYC a pomohli vytvořit hlavní postavičku budoucí hry.
  5. Následná kampaň na podporu projektu TFYC na Indigogo někdo hacknul a vydal tam zprávu, že projekt pro podporu nových ženských vývojářek se ruší. Tím se vše finálně zapojilo do GamerGate.




    Událost 5 - hashtag #NotYourShield

    V průběhu všeho toho válečení za práva žen, gayů, leseb, černochů, hnědochů, transek, casual hráčů, dědečků i kočičích hráčů zapomněli Social Justice Warriors na jednu docela důležitou věc - ptát se dostatečně těch, za které bojují. Prostor většinou dostávaly hodně exponované dámy, na které se snášela a dál snáší ta nejhorší internetová špína. Ale co ty úplně obyčejné černé lesbické hráčky na vozíčku? Jak se na to dívají ony?
    Kvůli těm vznikl hashtag #NotYourShield ("NejsmeVᚊtít") - spoustě hráčů se nelíbilo, že někdo mluví za ně, jako kdyby byli jedna velká, homogenní, utlačovaná skupina.



    Akcí, které se zapojují do #GamerGate je samozřejmě ještě mnohem, mnohem víc. Třeba hysterický Phil Fish (autor povedené indie záležitosti Fez), který se zastává Zoe Quinn a pokračuje v neskutečných vzteklých rantech proti hráčům.
    Nebo operace "Disrespecful nod", kdy někteří rozzuření hráči kontaktují korporace, aby neprodávaly reklamy webům, které se jim nelíbí...a kterým se povedlo přemluvit Intel ke stažení kampaně z Gamasutry.
    Nebo všichni ti lidé, kteří se na GamerGate přisáli a používají událost ke zviditelnění se.
    Celé je to jeden velký, smutný cirkus.

    A co nějaké resumé?

    Ok, a co si o tom myslím já, jako člověk, který je zároveň vášnivý hráč hardcore her a něco jako feministka?

    • Nikdo, NIKDO si nesmí kvůli diskuzi o hrách dovolit vyhrožovat oponentům vraždou, zabitím jejich dětí nebo znásilněním. Tohle si můžou navzájem říkat dva kamarádi, když si ze sebe dělají legraci. Ale říct to cizímu člověku...jak má cíl hrozeb poznat, že útočník není Hannibal Lecter ale vychrtlý uhrovatý klučík? Poslat na takové lidi policii je ok, je to potenciální hrozba.
    • Poslouchejme argumenty druhé strany a přemýšlejme, proč se druhá strana tak rozčiluje. Většina Social Justice Warriors i GamerGate supporters jsou ve skutečnosti podobní lidé - hráči, kteří určitě nechtějí ženské otrokyně, které nesmí bez dovolení vyjít z kuchyně ani cenzurovaný internet :-).
    • Je naprostý nesmysl říkat věci jako "pařani jsou minulost". Co tomu jako nasvědčuje? Všechna čísla co vidím snad říkají opak, ne? Počet hardcore hráčů roste, i když samozřejmě opticky ztratil na významu, protože se náhle objevila gigantická skupina casual hráčů. Ale to že jedna skupina skokově narostla neznamená, že druhá zmizela.
    • Ano, význam hráčských hodnocení a youtuberů "z lidu" roste. To ale neznamená, že profesionální herní odborníci půjdou do kopru. Odborné autority vždycky potáhnou.
    • To, že tohle celé tak explodovalo, ve skutečnosti opravu znamená, že se hry někam posouvají. Je to puberta. Spousta vzdoru, vzteku a slziček. Všechny debaty okolo GamerGate jsou nezbytný krok na cestě k dospělosti...jen už aby tohle období bylo za námi, protože mám chuť tenhle otrávenej protáhlej pubertální xicht fackovat a facko...eh, pardon :-P
    • Koukněte se na videa Anity Sarkeesian a zapřemýšlejte o nich. Ve spoustě věcí sice dost přehání, ale ukazuje věci i z nezvyklého úhlu pohledu. Když na to koukáte bez předsudků, je to obohacující. Nikdo neříká, že s ní musíte do puntíku souhlasit nebo jí do puntíku odmítnout. Nežijeme v černobílém světě, kde je jakýkoli jiný názor než te náš špatný a musí se potlačovat nebo rovnou zakazovat.

    • Pro vývojáře - ve vysokorozpočtových hrách opravdu až trapně převažují "nasraní bílí třicetiletí muži, co jdou za pomstou". Ale není to žádná misogynie - je to jen špatné a líné psaní scénářů. Myslím ale, že hry už jsou zralé na to vykročit častěji i do jiných směrů. Ne, v žádném případě neříkám, ať nahrazujeme nasrané bílé mstitele nasranými černošskými mstitelkami :-) Ale zkusme víc přemýšlet o jiných hrdinech, kteří nám dají jiné, zajímavé možnosti. Journey, Portal, Little Big Planet, Mass Effect, The Walking Dead, Ico, Shadow of Colossus, The Longest Journey, Beyond Good and Evil,  Ni No Kuni, American McGee's Alice, Heavy Rain, Mirror's Edge, Metroid - máme vzory, které ukazují, že neobvyklý hrdina může pomoct udělat ještě zajímavější hru. Nebojme se toho.
    • Nebojme se u her zašťourat do hloubky a jít do nezvyklých témat. Cesta pomsty nebo boj za záchranu světa je super, ale pokud chceme (chceme, že jo?) aby hry mohly stát po boku filmu a knih, nesmíme se bát zkoušet i jiná témata a vyvolat trochu kontroverze. A kontroverzí opravdu nemyslím ještě víc bitek a vyhřezlých střev :-)
    • Co se týče hráčských preferencí podle pohlaví - ano, OBECNĚ hledají ženské trochu jiný typ her než muži. To ale neznamená, že ženské hrají jen Solitaire a Candy Crush Sagu a chlapi jen Call of Duty nebo Assassin's Creed. Přece nejsme všichni klony. Hráči i hráčky se přelévají ze strany na stranu. 
    • A poslední názor, který se možná nebude někomu líbit - "vysokorozpočtový hardcore hry pro ženský se nedělají, protože o ně ženský nemaj zájem. Kdyby měly, tak by je hrály." je názor, se kterým nemůžu úplně souhlasit. V podstatě to říká, že aby dostaly holky AAA hry pro holky, tak musí začít kupovat hry nadesignované primárně pro mladé kluky...čímž dokážou...ehm...že AAA hry chtějí? Dává to smysl? Mě zas tak moc  ne. A i u hardcore her, které se designují primárně pro mladé kluky, najdeme cca 20% hráček. K tomu u mobilních her vidíme poměr cca 50/50 až na výjimky bez ohledu na žánr. Takže potenciál tu nějaký je. I když naprosto chápu velké publishery, že nechtějí riskovat a vrazit desítky miliónů $ do hry, která má pravděpodobné velké publikum, když můžou vrazit peníze do hry pro publikum, které je jisté. Tohle prostě musíme dělat pomalu, po dobře promyšlených krůčcích. Třeba tím, že když jsou v novém Assassin's Creed Unity čtyři hratelné postavy, tak dáme trochu víc variant než 4 nasrané třicetileté bílé muže :-))







    p.s.Pokud chcete vědět víc a umíte anglicky, přečtěte si naprosto výborné shrnutí na serveru TechCrunch.