Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

1. září 2014

Mezi herními vývojáři se cosi šíří...

9/01/2014 Posted by Nikola Bornová
Stále častěji se setkávám s určitým druhem vývojářů, který byl dřív velmi vzácný, ale aktuálně prorůstá herním průmyslem podivuhodnou rychlostí. V duchu si je nazývám "věční startupisti".

(ilustrační obrázek)

Při pečlivém pozorování jejich chování v přirozeném habitatu open space kanceláří a vývojářských konferencí jsem vypozorovala pozoruhodné množství společných rysů. Tady jsou některé z nich:

  • Milují svůj obor. Ať už je to cokoli.
  • Zbožňují konference a účastní se jich za každé možné příležitosti. Ve velkých počtech. Nejlépe přes víkend se závěrečnou party, kde se lehce společensky unaví dvaceti drinky a dovozovým značkovým pivem... (hm, družení při afterparty vlastně asi i vysvětlují, proč jich teď tak přibývá.)
  • Zbožňují moderní talk a terminologii, která je opravdu in. Během diskuzí na sebe láskyplně chrlí termíny jako ARPU, DAU, gamification, agilní scrum sprint whatever, monetizace, KPI, UX atd. atd., takže pak vznikají věty jako: "U naší aplikace pro výběr hygienických vložek se teď víc soustředíme na gamifikaci. Lepší jůex nám zvedlo kejpíáj, takže naše arpu se zvedlo o půl procenta. Po dvou dalších iteracích fórkastujeme zlepšení o dalších 173,24 procenta."
  • Všechno, co je známé mezi mudly, už je pro ně dávno přežité. Zásadně nejsou moderní, ale postmoderní. Nebo hypermoderní. Nebo retromoderní?
  • Vizuálně jsou snadno identifikovatelní, protože "The hipster Force is strong with this one".
  • Mac & iPhone na věčné časy!
  • Intenzivně studují moderní trendy ve hrách, hlavně přes weby jako Business Insider, The Verge, Fortune, Dailyfinance či Economist.
  • Hry nehrají, nemají na to při studiu správného UX čas. Vlastně je ani nikdy moc nehráli a nezajímají je. Podstatné jsou moderní trendy.
  • Pijí kafe za 37 dolarů.
  • Rádi se smějí konformitě a omezenosti běžných vývojářských mudlů, kteří nedokáží myslet "outside the box" jako oni. Když se dosmějí, uloží se ke spánku ve své značkové papírové krabici za třicet tisíc dolarů.
  • Umí dobře prezentovat a tak prezentují rádi a často. Powerpoint už je samozřejmě passé, jsou tu lepší tooly. Ale na tom nezáleží, hlavní je mít dobrou infografiku!
  • Každý večer před spaním odříkávají modlitbu "Angel investore náš, jenž jsi na Wall street nebesích..."

Tuhle skupinu, kterou si možná trochu nepřesně nazývám "věční startupisti", charakterizuje ještě spousta dalších věcí a ne všechy jsou špatné - rozhodně jim nechybí ryzí nadšení pro věc a často jim nechybí ani dobré teoretické znalosti. Ano, jsou to lidé, kteří svou prací žijí.

Ale je tu jeden problém, kterého jste si ve výčtu výše možná všimli.

Při všem tom entuziasmu a sledování nejmodernější trendů tak trochu...úplně maličko...zapomínají vyvíjet hry.

Začínám se obávat, že se nám v herním vývoji objevuje víc a víc lidí, kteří zapomínají, že vývoj dobré hry je hlavně spousta dřiny. Spousta a spousta úmorné práce, která se neudělá pomocí vzletných prezentací nebo teoretických diskuzí. Ano, i ty jsou občas třeba, ale to pravé gró vývoje her leží jinde.

Snad tahle móda poleví a "veční startupisti" se uchýlí do svých brlohů v Palo Alto...



24. srpna 2014

Jo, budu psát dál. Ale...

8/24/2014 Posted by Nikola Bornová
Když někdy zavítám do diskuzí, ráda si čtu větičky s tím magickým ALE. Větné konstrukce s touhle zázračnou spojkou tvoří úžasné logické celky jako:

"Já teda nejsem rasita, ale... (následuje brutálně rasistický příspěvek)"
"Jako já mám děti rád, ale... (následuje příspěvek o tom, jak dobře bude to zlobivé dítě hořet v kamnech)"
"Nerada bych tě urazila, ale... (následuje brutální urážka)"
atd.

Stejným způsobem funguje i nadpis tohoto příspěvku - ano, mám zase trochu energie a tak začnu trochu psát, ALE...

...budu si psát spíš pro sebe než pro vás.

...budu psát jako kdysi, když mě nikdo neznal a nikdo nečetl a já neměla ten paralyzující pocit "že to musím napsat dobře".

...budu psát tak, ža nebudu myslet na komentáře, které mi budou vyčítat co za strašné kraviny píšu (i když třeba komentář kritizuje něco, co v mém článku ani není).

...budu psát víc bez ladu a skladu, protože mi to pomáhá tříbit si vlastní myšlenky.

Po pravdě řečeno - jsem přesvědčená, že tímhle způsobem stejně vznikají nejlepší věci. Nedělat si hlavu s tím, že se bude někdo cítit uražen a prostě to solit do klávesnice bez filtru předposranosti. Být upřímná, psát pěkně na rovinu. Se všemi tak mluvím, tak proč bych tak neměla i psát. Důležité je jen necpat před lidi tác se shnilými rajčátky určenými k hodu - ano, v informační éře to jsou například komentáře pod články.

Stručně - tohle je můj blog a budu si tu rovnat myšlenky. Pokud se někomu nelíbí, co píšu, ať sem nechodí. Říká se tomu zdravý selský rozum :-)

Pro svoje střádání myšlenek jsem si dokonce vytvořila nový štítek Blogísek. Takže jak ho uvidíte, raději prchejte! :-D

Toť vše. Komentáře nechávám zapnuté zatím jen na den, jako test kdyby mě třeba někdo upozornil na faktickou chybu hned po vydání.

Ještě dodám: Díky všem laskavým čtenářům, kteří mě doteď v psaní povzbuzovali - každý váš rozumný nebo milý komentář mi rozhodně udělal radost, i když jsem na něj třeba nezareagovala. Vězte, že jste do jedových vod Internetu vnesli trochu světla a já vám za to moc děkuju :-).

Takže - vzhůru do psaní Blogísku! A také do dokončení zbývajících povídek do sborníku hororových povídek, který se v krvi a hnisu nemilosrdně dere na svět. A také do práce na RPG Sapere Aude, které má skromnými prostředky ukázat, že hráčova vlastní mysl je ta nejlepší renderovací mašina. 

Na tyhle tři věci teď napřu naplno výkon své velké, koňské hlavy a brzy vám snad umožním nahlédnout do temných hlubin lidské duše...


10. července 2014

Utopia (seriál) - 90%

7/10/2014 Posted by Nikola Bornová , , ,
Utopia, aneb naprosto dystopický seriál.

Britové prostě dělají nejlepší seryjály (© jesisem lizulalo). Na rozdíl od Američanů se totiž tolik nebojí zaexperimentovat a vybočit ze zajetých kolejí. Také většinou seriály tolik nedření, takže přináší méne dílů, méně sérií a o to hutnější obsah. Misfits, Sherlock, IT Crowd, Black Books, Black Mirror...a teď i Utopia, kterou bohužel skoro nikdo nezná. A to je hrozná škoda.

Tomuhle šestidílnému britskému masakru by měl dát šanci každý, kdo od seriálů čeká něco víc než jen nekonečné trampoty chlapíka, co za umělého smíchu publika hledá manželku. Utopia je něco jiného. Něco s myšlenkou.

V seriálu se vše točí kolem kultovního a hodně úchylného komiksu Experimenty utopia, který vytvořil nějaký šílenec v blázinci těsně před smrtí. Skupinka skalních fanoušků komiksu se dozví o existenci rukopisu druhého dílu...a díky němu se zapletou do temné a chvílemi až černohumorné noční můry.

Nebudu o ději psát víc - seriál exceluje právě ve hře s vaším očekáváním. Zarážející na tom všem je, že to, co ze začátku vypadá skoro jako psychedelická noční můra, postupně dostává jasný smysl. Dokonce i nějaké to poselství se najde. Je to chytré. Ale taky pořádně brutální.

Opravdu - pokud nesnesete filmové násilí, raději se filmu obloukem vyhněte. Vraždy, mučení, psychopati, ujeté děti...všeho je tu požehnaně. Ti normálnější hrdinové se tím vším prodírají se staženými půlkami a nezvykle realisticky se snaží ze všeho hlavně vykroutit.

Pokud ale máte silnější žaludek a snesete i občasný superčerný humor, tak si užijete ten skvělý pocit, kdy vám jezdí mráz po zádech a přitom se zmateně uchychtáváte. Třeba když se psychopatický RB ptá dalšího nic netušícího člověka "Kde je Jessica Hyde?"...brrrr.

Vyzdvihnout musím i audiovizuální zpracování. Hra s barvami, kompozicí scén, se zvukem, rychlostí času nebo s rozporem hudby a právě probíhajícího děje - všechno je opět hodně netradiční. Když u jsme u té hudby - to je kapitola sama pro sebe. Poslechněte si sami, jestli se vám ta podivnost líbí.

Mě se líbí hodně.



Pár věcí se ale Utopii přeci jen vytknout dá - dětší herci jsou tu dobří, ale nároky na ně jsou obrovské a tak to občas zaskřípe. Navíc v posledních dvou dílech seriál trochu ztratí ze své šílené atmosféry a mírně sklouzne do kolejí vyježděných tlustou řití americké filmové školy.

Přesto je to pro mě společně s Black Mirror jeden z nejzajímavších seriálových počinů posledních let. Utopii budete buď nesnášet jako zmatenou konspirační šílenost nebo z ní budete nadšení. Ale rozhodně byste jí měli dát šanci.


Utopia na ČSFD

p.s.Amíci samozřejmě ucítili šanci a už se chystají seriál přetočit do...ehm, americké angličtiny? Zřejmě nerozumí té britské. Režírovat by to prý měl David Fincher.

8. června 2014

Na hraně zítřka - 80% (2D verze s titulky)

6/08/2014 Posted by Nikola Bornová ,
Vypít 20 piv, zapařit jak ďábel, přežrat se jak prase...
RESET! (těsně před kocovinou)
Vypít 3 lahve vína, zapařit jak ďábel, přežrat se jak dobytek...
RESET! (těsně před kocovinou)
-využití time travel schopnosti běžným Čechem

Na hraně zítřka je kombinace skvělé časosmyčkové komedie Na hromnice o den více, sarkastické military scifi Hvězdná pěchota a tak trochu i videohry Dark Souls. A je to kombinace překvapivě zábavná!

Zemi už zase napadli zlí ufoni, během pěti let zlikvidovali prakticky celou Evropu a v cestě už jim stojí jen hrdinní Američané ve válečných exoskeletech, které jako by vypadly z dílen firmy DARPA. Vojenské píárko a válečný zelenáč major Cage (Cruise) je proti své vůli poslán na frontu a tam se mu stane přesně to, co každý čekal - po pár minutách umře. Jenže místo aby zůstala jaho mrtvola spořádaně ležet na bojišti jako ostatní, tak se resetuje čas a celé to začíná znova. Krutopřísná bojovnice Rita "Full Metal Bitch" Vrataski (Emily Blunt), která o tom zdá se něco ví, začne Cage v nekonečné časové smyčce trénovat.

Trénink, boj, smrt.
Trénink, boj, smrt...
Trénink, boj, smrt......

Tenhle letní blockbuster se nečekaně povedl. Děj opravdu svižně uhání kupředu, není tu jediné hluché místo, sem tam situaci zlehčí i nečekaný humor a trikovou stránku i design mimozemských "mimiků" zvládli tvůrci na jedničku.

Samozřejmě jde pořád jen o americký blockbuster, takže o časových paradoxech a logice zápletky nemá smysl přemýšlet moc do hloubky, logických nesmyslů a nedomyšleností je tam dost. Ale žádné z nich nejsou patrné hned na první pohled a postavy samotné se chovají lidsky a logicky, takže mě jakožto divačku s mozkem nic vyloženě neuráželo. Filmu sice chybí jakákoli hlubší vrstva jakou měly inspirující příběhy (poučení se z vlastní hlouposti v Na hromnice o den více, satirická kritika armády a propagandy ve Hvězdné pěchotě, filozofická otázka o tom kam až ve válce jít jako v Enderově hře atd.), ale Cage tu alespoň prochází uvěřitelným osobním vývojem.

Pro trochu mladší diváky, co hodně hrajou videohry, je tenhle film pecka a rozhodně by si ho neměli nechat ujít. Já bych z něj před dvaceti lety byla úplně říčná :-).

Na hraně zítřka na ČSFD

p.s.pokud si u filmu pořád říkáte, že vám trochu připomíná anime (Rita má meč ala Cloud z Final Fantasy, vojáci běhají v robotických oblecích, je tam silná hrdinka, ufoni jsou samé penetrační chapadlo atd.) tak to není jen váš dojem - autorem předlohy s příznačným názvem All you need is kill je japonský autor  Hiroshi Sakurazaka, který píše příběhy pro dospívající školáky.


23. května 2014

Proč zůstávat v kině do konce titulků?

5/23/2014 Posted by Nikola Bornová

S Godzillou a novými Xmeny v podstatě startuje blok letních blockbusterů a přišel čas položit se na otázku - zůstáváte v kině až do konce titulků, nebo jdete ven okamžitě po posledním záběru?

Pokud z kina prcháte jak kdyby vám Koudelka u zadku hořel, možná si říkáte - proč ti ostatní joudové čekají do konce titulků? Dyť si je stejně nezapamatují. Nebo je to poklona tvůrcům? Tohle přece není divadlo a filmový štáb tam není....dyť je to demence!

Ano, máte pravdu. Tvůrci s vámi v kině obvykle nesedí, číst jména v titulcích moc velký zážitek není, močák je naplněn k prasknutí, popcorn došel...proč zůstávat až do konce?

Fronta ze sálu a kina
Už při blížícím se konci filmu si spousta diváků masíruje hýžďové svaly, aby mohli co nejrychleji startovat k východu. Ve výsledku se pak jen naštosují u východu ze sálu. A pak ještě jednou ve východu z kina.
Ale pokud si v klidu počkáte do konce titulků, odkráčíte volně a hrdě, bez fronty.

Záchody
Běžné filmy trvají 90-120 minut, někdy i více. K tomu přičtěte všechny ty reklamy na Rytmus źivota, žvýkačky, voňavky, smradlavky a brzy možná i prací prášek a vložky. Plus několik trailerů. Plus pití, které k radosti ostatních srkáte celý film. Všechny tyhle věci spolu zákeřně v kooperují a napumpují močák k prasknutí. Ke konci filmu už často křížíte nohy a děláte salta, abyste ještě chvilku vydrželi
Jenže hned po konci filmu se vyhrne ze sálu většina lidí a močák má naducaný spousta z nich. Kam asi zamíří? Ve výsledku si tedy počkáte ve frontě ze sálu a pak dojdete na záchody plné lidí.
Pokud si počkáte na konec titulků, můžete jít na krásně volné záchody a v klidu si ulevit. Klidně to nemusí být jen number 1 - váš koncert už tam po titulcích skoro nikdo neuslyší.

Vstřebání konce filmu
Když skončí dobrý film, měl by ve vás zanechat nějaký dojem, že? Kvůli tomu do kina chodíme.
Rozumný divák po skončení filmu ještě chvíli posedí, do uší mu přitom hraje pečlivě vybraná hudba...a může dovstřebat celý film. Přemýšlejte - není lepší si skvělý zážitek z filmu vychutnat v klidu sálu, na relativně pohodlném křesle, než rychle vyběhnout ven, do starostí všedního dne, které jakýkoli zážitek rychle rozpustí?
Kvalitní zážitek je jako rostlinka - potřebuje aspoň chvilku na zakořenění. Pokud už při poslední scéně odcházíte třeba do ruchu nákupního centra nebo ulice tak je to podobné, jako kdybyste na semínko zážitku, které leží na slupce vaší dušičky, hlasitě pčíkli. Prostě ho odfouknete.
Nechte zážitek aspoň trochu zakořenit. Vyplatí se to. Přeci jen - za zážitek jste si zaplatili pěkně drsný peníz.

Scéna po titulcích
No jo, mrdky filmařský si na nás občas nachystají tuhle podpásovku. Třeba spektákly od Marvelu jsou tímhle proslulé - skončí titulky a pak přijde nějaká krátká, břitká scénka. Příliš brzkým odchodem se o tuhle scénku ochudíte.

Úcta k filmu
Poslední, ale důležitá věc - tím, že si u filmu posedíte až do úplného konce a "projevíte úctu" k autorům díla (i když ti nejsou nikde v dohledu) ve skutečnosti děláte velmi pozitivní věc pro sebe.
Pokud z kina utíkáte a hned zamíříte někam do butiku nebo na tramvaj nebo na mísu, děláte z filmu něco jako fast food. Čistě svým přístupem film sami sobě znehodnocujete. Děláte z něj hamburg, který se co nejrychleji zkonzumuje a už se sprintuje dál.
Když ale ještě chvíli posedíte, prohloubíte si zážitek. Většina věcí má takovou hodnotu, jako hodnotu jim dáte. To je prostá, selská logika, na kterou často zapomínáme. Takže když film "uctíte" počkáním až do úplného konce, zvýšíte tím jeho hodnotu. Sami sobě. A na vašem dobrém pocitu přece záleží, nebo ne?


Bonusovka: popkorn a kola
No a pokud jste opravdu otrlí dojížďáci, můžete se docela slušně najíst i napít, protože v sále po hromadném úprku diváků určitě zůstala spousta jídla a pití...

...ok, poslední bod...křup křup křup...neberte vážně. Aspoň zbyde víc na mě. Protože já rozhodně do konce titulků čekám.

18. května 2014

Godzilla - 65% (s titulky, IMAX verze)

5/18/2014 Posted by Nikola Bornová ,


Nejprve skvělý trailer, který nás láká do kin. Tváří se jako katastrofické drama, hraje na temnější strunu, herecký výkon Bryana "kua Heisenberg!" Cranstona a úžasný chorál, ze kterého jezdí husina po zádech.


Film tyhle věci opravdu přináší  - záběry z traileru jsou ve výsledném filmu podobně silné...a podobně dlouhé. Je jich prostě velmi málo. V podstatě bych řekla, že každému dospělejšímu divákovi možná stačí výše nalinkovaný trailer a odnese si všechno, co potřebuje. Studio, které trailer sestříhalo, udělalo skvělou práci, vyfiltrovalo méně silné momenty a nechalo jen dvě a půl minuty toho, co je na filmu super.

Stručně - nová Godzilla je imho velmi podobná filmům Cloverfield (česky Monstrum) a Super 8, ale je o kousíček míň dramatická a trochu víc pitomoučká. Toť vše. Žádný zázrak se nekoná. Rozhodně je výrazně lepší než minulý americký pokus o předvedení ničivé síly Gojiry, ale kdo čekal úžasné epické drama se skvělým hereckým výkonem Heisenberga...bude zklamaný.

Ideální divák pro Godzillu je kluk ve věku 12-15 let. Nemyslím to nijak ironicky - pokud, milý čtenáři, patříš do téhle skupiny, přičti si k mému hodnocení 20% a jdi na to do kina. Nejlépe asi do IMAXu, protože 3D tu patří k těm lepším. Pro zbytek - raději si asi počkejte na release na bluray, těch několik božích scén za 220,- korun nestojí.


p.s.pokud umíte anglicky a zajímalo by vás, jestli by Gojira mohla skutečně žít, vsauce pro vás připravili video právě o tomhle.




p.p.s. přišlo to jen mě, nebo monstra ve filmu občas měnila velikost? A vadilo taky někomu, že se pro ně měnily fyzikální zákony a ta "hodná" monstra najednou nedělala tsunami jako na začátku atd.?

21. dubna 2014

Ani to blogování už není co bývalo...

4/21/2014 Posted by Nikola Bornová
"Jóó, Pepíčku, tehdy v kolem toho roku 2008, to bylo jiný kafčo. Všechny tyhle internetový blogy byly takový nevošahaný, novátorský...každej najednou měl způsob, jak vykřičet svoje citečky, moudra, pseudomoudra, úžasný zkušenosti i neskutečný blbosti do světa. Byly to úžasný časy. Ale lidem časem začla docházet síla bojovat s celym tim internetem, trollama, zuřivýma odpůrcema, mluvnickýma nacistama...a tak se to celý tak nějak..."

Jsem psavec a přemýšlínek.

Jsem tvor, který tak rád přemýšlí a láme si hlavu nad složitostmi světa, až z toho mozek dostane křeče (česky "migrény") a zasekne v nekonečné smyčce řešení nesmírných vesmírných problémů. Někdy mě pak nenechá spát třeba do tří do rána, než to zdánlivě vzdá, přepne se do úsporného režimu...a dál všechno řeší v divokých snech.

Celé to přemýšlení a denní i noční snění jsem vždycky ráda přetavovala na papír nebo v novém světě do digitálních dat. Přišlo mi fantastické mít možnost všechny myšlenky uspořádat do útvaru, který má hlavu a patu (i když někdy vyrostou na jiných místech, než by člověk čekal). Uložit je do formy, která dokáže alespoň částečně překonat zoufalou nespolehlivost a zapomětlivost té rozčvachtané, šedivé hmoty v našich lebkách.

Ještě fantastičtější mi přišel ten zázrak, že jsem skrz text schopná komunikovat s mozky / myšlenkami / duší spousty dalších lidí. A to dokonce tak, že se na to později ani nemusím soustředit. Přenesu část svojí mysli do textu a později může kdokoli chce do mých myšlenek nahlédnout. Stejným způsobem jako já tak ráda nahlížím do duševních pochodů a myšlenek jiných lidí skrz jejich romány, povídky, eseje, odborná zamyšlení... Je to fascinující, zázračná, neskutečně intimní forma komunikace skrz čas i prostor.

Opravdu nádherně tuhle magii shrnul Carl Sagan.

“What an astonishing thing a book is. It's a flat object made from a tree with flexible parts on which are imprinted lots of funny dark squiggles. But one glance at it and you're inside the mind of another person, maybe somebody dead for thousands of years. Across the millennia, an author is speaking clearly and silently inside your head, directly to you. Writing is perhaps the greatest of human inventions, binding together people who never knew each other, citizens of distant epochs. Books break the shackles of time. A book is proof that humans are capable of working magic."

Jenže internet je zvláštní místo. Je to nekonečná výkladní skříň, do které může nahlédnout každý, ale do které také může každý hodit dlažební kostku pouhým pohybem prstu. Všechno má svoje pro a proti.
Problém internetu je, že neukazuje souhlasné pokývnutí. Nepřenáší zpět k autorům zamyšleně stažená obočí, slzy dojetí ani úsměv na tváři. Možná ukáže počet přečtení nebo lajky z fejsbůčku, ale to je v tomhle smyslu prázdná metrika.

Z opačného pólu názorů ale ukazuje víc. Rozčílené komentáře u odkazů na Google+,  zuřivý nesouhlas nebo tahání za slovíčka v diskuzích pod články, posílání do zadele přes emaily nebo PM... Celé to bohužel funguje smutně - je mnohem větší šance, že se k článku objeví spíš reakce odporu nebo úplného nepochopení, protože při souhlasném přikývnutí nic nepíšeme. Není proč. Píšeme když nesouhlasíme. Vím to, protože to sama taky často dělám. It's a trap!

Internet způsobuje zkroucené vnímání reality - každý text zdánlivě vyvolá hlavně odpor, nevoli, nesouhlas a jen sem tam přijde i souhlas (s připojenou výtkou k nějaké nepřesnosti textu). V hlavě autorů to pak vyvolá pocit, že jsou nesnášení, i když to tak vůbec nemusí být.*

Sama jsem v téhle pasti až po uši. Pořád při cestách do první práce, nebo do druhé práce nebo třeba při běhání připravuju zajímavé články, videa nebo obrázky. Promyslím je, aby byly aspoň trochu zajímavé a mohly něco ve mně i ve čtenářích vyvolat - zamyšlení, úsměv, údiv nad nečekaným úhlem pohledu. Sestavuju si osnovy textů, promýšlím je...

...ale takřka vždy už si teď říkám: "Proč bych se s tím vlastně psala? K čemu to bude? Má to vůbec smysl, když pak přijde jen pár reakcí, půlka z nich něco vytrhne z kontextu a omlátí mi to o hlavu a druhá půlka mě vůbec nepochopí?"
Pak pomyslím na to, že přípravě článku nebo videa budu muset věnovat hodinu, nebo 5 hodin nebo i celý volný den. Čas, po který bych si mohla číst, procházet se, malovat, psát knihu, povídat si s někým rozumným nebo se dívat na filmy a hrát hry...

Pak pravidelně dojdu k myšlence - jak by asi vypadala tvorba starých autorů, kdyby chodili pravidelně na internet? Co by si asi říkal Shakespeare, kdyby ho zaplavovaly statisíce rozzuřených reakcí mravokárců, kteří ho nenávidí kvůli jeho zrůdně sprosté držce a kacířství? Jak by psal další dílo Hermmingway, kdyby mu po Starci a moři zaplavily email, Twitter i Facebook stovky pohrdavých rad, ať si příště před psaním přečte učebnici biologie pro základní školy? Jak by psal Čapek nové eseje a romány, kdyby mu mu místo desítek výhružných papírových dopisů chodily zpráv tisíce a někdo mu neustále hackoval všechny účty na internetu?

Pozor, v žádném případě se nesrovnávám s těmi výše jmenovanými borci. Jen na nich chci poukázat, jak toxické prostředí dokáže internet být. Jak mi naskočila před očima představa úžasného Raye Bradburyho, který zrovna začíná kariéru spisovatele, sedí u své fanstránky na Facebooku a čte si s povzdechem třístou posměšnou poznámku o svých Marťanských kronikách...:-) Určitě si do té představy doplníte spoustu jiných.

Zpětná vazba je dobrá, ale musí se dávkovat ve správný čas, ve správné míře a bez pokřivení. Všechno tohle internet bohužel porušuje - tlačí nepřetržitě, přepáleně, asymetricky.

Samozřejmě jsou možnosti řešení. Nepoužívat diskuze, nečíst emaily, nečíst PM, nekoukat na replies na Twitteru, číst celý internet jako pohádku bez souvislosti s reálným světěm atd. Ale to je právě ta zákeřnost - zpětná vazba je nutná a praktický KAŽDÝ je na ní zvědavý. V "analogovém" světě je feedback dokonce jedním ze základních nástrojů učení. Ale pro digitální svět platí jiná pravidla. V mozku tohle dělá pěkný guláš (a není dobré na to reagovat naprostým cynismem, pokud si chce člověk zachovat zdravé vnímání světa).

Celé to píšu jen jako vysvětlení, proč se už moc neprojevuju na internetu (snad krom Twitteru, který ujídá z mého života jen minuty :-)  ) Potřebuju si zapřemýšlet a srovnat si v hlavě, jestli vlastně nebudu čistě v offline světě o tolik spokojenější a produktivnější, že se na celý (a)sociálně internetový svět víceméně vybodnu.

Ano, šlo by to asi  celé shrnout do krátké větičky: "Nějak nemám chuť ani sílu cokoli psát, musím si v hlavě srovnat myšlenky." Jenže já k tomu napíšu takovýhle dlouhatánský cirát, vím... :-) Chyba. Však mi ji taky někdo velmi rád připomene v diskuzi nebo emailem nebo potrubní poštou :-).




* Jediné, co přebije tuhle anomálii, jsou velmi jednoduché vtípky a blbůstky, které pochopí takřka každý a které jdou představit v řádu vteřin.


26. března 2014

Facebook koupil Oculus VR - proč je to špatně?

3/26/2014 Posted by Nikola Bornová ,
Oculus VR je společnost, která vyvíjí zatím velmi oblíbené a s obrovským očekáváním vyhlížené brýle pro ponor do virtuální reality - Oculus Rift.

Vývojářský tým brýle prezentuje jako ultimátní zařízení pro hry, které vám umožní dokonalý ponor do jiných světů. Měl to být gadget ideální pro experimentování, posun technologie a 3D hry od kohokoli kdo měl zájem atd.

Oculus Rift je také projekt sponzorovaný primárně komunitou nadšenců přes Kickstarter. Pamatujete?


Aktuálně se ale firma Oculus VR i s jejich brýlemi pro virtuální realitu nechala koupit od molocha jménem Facebook. Vlastníci dostali neskutečné 2 miliardy dolarů (400 milionů na ruku, zbytek v akciích). Pro autory projektu je to splněný vlhký sen, že?

Ale podle mě je to špatně.

Proč? Není to jen ohraný "bičing" na "velké zlé korporace"? Vždyť přece Fejsbůček pomůže Oculus Rift vyvinout rychleji. Jejich peníze usnadní další výzkum. Jejich sociální síť usnadní marketing. Jejich kontkaty možná usnadní masovou výrobu. To je dobře, ne?

Ano, výše jmenované věci opravdu jsou pozitiva a neměli bychom je ignorovat. Ale to podstatné je něco jiného.

Oculus Rift přežil díky crowdfundingu. To znamená, že naprosto svobodná, nezávislá firma šla na Kickstarter a nadšenci projekt sponzorovali jako diví. Kickstarter totiž většina z nás chápe tak trochu jako pomůcku k přetnutí věčného problému - jen obři firmy a oligarchové dokáží sponzorovat nové projekty, tihle molochové pak díky projektům získají další peníze, které jim umožní zadusit růst nové konkurence a opět jen oni mají v rukách balík peněz za pomocí kterého rozhodují, co dál spatří světlo světa a co ne.

Crowdfundingové služby jako Kickstarter jsou tak trochu kupováním naděje - naděje, že jde přeseknout bludný kruh klasického financování. Dávají i běžnému člověku moc svobodně rozhodnout o tom, co dostane zelenou. My sami rozhodujeme, co se začne dělat. Pozor, to je zásadní rozdíl oproti tomu peněženkou rozhodnout o tom, co z už vyrobených věcí koupíme - tam už jsme jen konzumenti a můžeme vybírat jen z dané nabídky.

Tohle je ten zásadní problém s akvizicí Oculus VR, co rozlítil tolik lidí. Obzvlášť kickstarteři jsou naprdnutí oprávněně - v podstatě byli napáleni. Zasponzorovali něco svobodného, co se následně stalo součástí velké korporace, která brýle určitě využije trochu jinak, než jak oni chtěli. Je to podraz.

K tomu se ještě můžeme bavit i o tom, jestli akvizice z dlouhodobého hlediska opravdu Oculu prospěje, protože ten kdo dělal ve velké korporaci ví, že pružnost a otevřenost je to poslední, v čem obří firmy vynikají. Spousta inovací od velkých korporací jako Google, Facebook, Microsoft, Yahoo atd. pochází nikoli z interního vývoje, ale z akvizic mladých firem, které se nechávají skupovat a tím přispívají k nabalování sněhové koule hrozby monopolních praktik nebo kartelovych dohod obrů.

Aktuální akce Oculus VR je další facka crowfundingu, protože to jde z velké části proti jeho smyslu. Je to škoda. Velká škoda.