Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

10. července 2014

Utopia (seriál) - 90%

22:38 Posted by Nikola Bornová , , ,
Utopia, aneb naprosto dystopický seriál.

Britové prostě dělají nejlepší seryjály (© jesisem lizulalo). Na rozdíl od Američanů se totiž tolik nebojí zaexperimentovat a vybočit ze zajetých kolejí. Také většinou seriály tolik nedření, takže přináší méne dílů, méně sérií a o to hutnější obsah. Misfits, Sherlock, IT Crowd, Black Books, Black Mirror...a teď i Utopia, kterou bohužel skoro nikdo nezná. A to je hrozná škoda.

Tomuhle šestidílnému britskému masakru by měl dát šanci každý, kdo od seriálů čeká něco víc než jen nekonečné trampoty chlapíka, co za umělého smíchu publika hledá manželku. Utopia je něco jiného. Něco s myšlenkou.

V seriálu se vše točí kolem kultovního a hodně úchylného komiksu Experimenty utopia, který vytvořil nějaký šílenec v blázinci těsně před smrtí. Skupinka skalních fanoušků komiksu se dozví o existenci rukopisu druhého dílu...a díky němu se zapletou do temné a chvílemi až černohumorné noční můry.

Nebudu o ději psát víc - seriál exceluje právě ve hře s vaším očekáváním. Zarážející na tom všem je, že to, co ze začátku vypadá skoro jako psychedelická noční můra, postupně dostává jasný smysl. Dokonce i nějaké to poselství se najde. Je to chytré. Ale taky pořádně brutální.

Opravdu - pokud nesnesete filmové násilí, raději se filmu obloukem vyhněte. Vraždy, mučení, psychopati, ujeté děti...všeho je tu požehnaně. Ti normálnější hrdinové se tím vším prodírají se staženými půlkami a nezvykle realisticky se snaží ze všeho hlavně vykroutit.

Pokud ale máte silnější žaludek a snesete i občasný superčerný humor, tak si užijete ten skvělý pocit, kdy vám jezdí mráz po zádech a přitom se zmateně uchychtáváte. Třeba když se psychopatický RB ptá dalšího nic netušícího člověka "Kde je Jessica Hyde?"...brrrr.

Vyzdvihnout musím i audiovizuální zpracování. Hra s barvami, kompozicí scén, se zvukem, rychlostí času nebo s rozporem hudby a právě probíhajícího děje - všechno je opět hodně netradiční. Když u jsme u té hudby - to je kapitola sama pro sebe. Poslechněte si sami, jestli se vám ta podivnost líbí.

Mě se líbí hodně.



Pár věcí se ale Utopii přeci jen vytknout dá - dětší herci jsou tu dobří, ale nároky na ně jsou obrovské a tak to občas zaskřípe. Navíc v posledních dvou dílech seriál trochu ztratí ze své šílené atmosféry a mírně sklouzne do kolejí vyježděných tlustou řití americké filmové školy.

Přesto je to pro mě společně s Black Mirror jeden z nejzajímavších seriálových počinů posledních let. Utopii budete buď nesnášet jako zmatenou konspirační šílenost nebo z ní budete nadšení. Ale rozhodně byste jí měli dát šanci.


Utopia na ČSFD

p.s.Amíci samozřejmě ucítili šanci a už se chystají seriál přetočit do...ehm, americké angličtiny? Zřejmě nerozumí té britské. Režírovat by to prý měl David Fincher.

8. června 2014

Na hraně zítřka - 80% (2D verze s titulky)

19:56 Posted by Nikola Bornová ,
Vypít 20 piv, zapařit jak ďábel, přežrat se jak prase...
RESET! (těsně před kocovinou)
Vypít 3 lahve vína, zapařit jak ďábel, přežrat se jak dobytek...
RESET! (těsně před kocovinou)
-využití time travel schopnosti běžným Čechem

Na hraně zítřka je kombinace skvělé časosmyčkové komedie Na hromnice o den více, sarkastické military scifi Hvězdná pěchota a tak trochu i videohry Dark Souls. A je to kombinace překvapivě zábavná!

Zemi už zase napadli zlí ufoni, během pěti let zlikvidovali prakticky celou Evropu a v cestě už jim stojí jen hrdinní Američané ve válečných exoskeletech, které jako by vypadly z dílen firmy DARPA. Vojenské píárko a válečný zelenáč major Cage (Cruise) je proti své vůli poslán na frontu a tam se mu stane přesně to, co každý čekal - po pár minutách umře. Jenže místo aby zůstala jaho mrtvola spořádaně ležet na bojišti jako ostatní, tak se resetuje čas a celé to začíná znova. Krutopřísná bojovnice Rita "Full Metal Bitch" Vrataski (Emily Blunt), která o tom zdá se něco ví, začne Cage v nekonečné časové smyčce trénovat.

Trénink, boj, smrt.
Trénink, boj, smrt...
Trénink, boj, smrt......

Tenhle letní blockbuster se nečekaně povedl. Děj opravdu svižně uhání kupředu, není tu jediné hluché místo, sem tam situaci zlehčí i nečekaný humor a trikovou stránku i design mimozemských "mimiků" zvládli tvůrci na jedničku.

Samozřejmě jde pořád jen o americký blockbuster, takže o časových paradoxech a logice zápletky nemá smysl přemýšlet moc do hloubky, logických nesmyslů a nedomyšleností je tam dost. Ale žádné z nich nejsou patrné hned na první pohled a postavy samotné se chovají lidsky a logicky, takže mě jakožto divačku s mozkem nic vyloženě neuráželo. Filmu sice chybí jakákoli hlubší vrstva jakou měly inspirující příběhy (poučení se z vlastní hlouposti v Na hromnice o den více, satirická kritika armády a propagandy ve Hvězdné pěchotě, filozofická otázka o tom kam až ve válce jít jako v Enderově hře atd.), ale Cage tu alespoň prochází uvěřitelným osobním vývojem.

Pro trochu mladší diváky, co hodně hrajou videohry, je tenhle film pecka a rozhodně by si ho neměli nechat ujít. Já bych z něj před dvaceti lety byla úplně říčná :-).

Na hraně zítřka na ČSFD

p.s.pokud si u filmu pořád říkáte, že vám trochu připomíná anime (Rita má meč ala Cloud z Final Fantasy, vojáci běhají v robotických oblecích, je tam silná hrdinka, ufoni jsou samé penetrační chapadlo atd.) tak to není jen váš dojem - autorem předlohy s příznačným názvem All you need is kill je japonský autor  Hiroshi Sakurazaka, který píše příběhy pro dospívající školáky.


23. května 2014

Proč zůstávat v kině do konce titulků?

8:37 Posted by Nikola Bornová

S Godzillou a novými Xmeny v podstatě startuje blok letních blockbusterů a přišel čas položit se na otázku - zůstáváte v kině až do konce titulků, nebo jdete ven okamžitě po posledním záběru?

Pokud z kina prcháte jak kdyby vám Koudelka u zadku hořel, možná si říkáte - proč ti ostatní joudové čekají do konce titulků? Dyť si je stejně nezapamatují. Nebo je to poklona tvůrcům? Tohle přece není divadlo a filmový štáb tam není....dyť je to demence!

Ano, máte pravdu. Tvůrci s vámi v kině obvykle nesedí, číst jména v titulcích moc velký zážitek není, močák je naplněn k prasknutí, popcorn došel...proč zůstávat až do konce?

Fronta ze sálu a kina
Už při blížícím se konci filmu si spousta diváků masíruje hýžďové svaly, aby mohli co nejrychleji startovat k východu. Ve výsledku se pak jen naštosují u východu ze sálu. A pak ještě jednou ve východu z kina.
Ale pokud si v klidu počkáte do konce titulků, odkráčíte volně a hrdě, bez fronty.

Záchody
Běžné filmy trvají 90-120 minut, někdy i více. K tomu přičtěte všechny ty reklamy na Rytmus źivota, žvýkačky, voňavky, smradlavky a brzy možná i prací prášek a vložky. Plus několik trailerů. Plus pití, které k radosti ostatních srkáte celý film. Všechny tyhle věci spolu zákeřně v kooperují a napumpují močák k prasknutí. Ke konci filmu už často křížíte nohy a děláte salta, abyste ještě chvilku vydrželi
Jenže hned po konci filmu se vyhrne ze sálu většina lidí a močák má naducaný spousta z nich. Kam asi zamíří? Ve výsledku si tedy počkáte ve frontě ze sálu a pak dojdete na záchody plné lidí.
Pokud si počkáte na konec titulků, můžete jít na krásně volné záchody a v klidu si ulevit. Klidně to nemusí být jen number 1 - váš koncert už tam po titulcích skoro nikdo neuslyší.

Vstřebání konce filmu
Když skončí dobrý film, měl by ve vás zanechat nějaký dojem, že? Kvůli tomu do kina chodíme.
Rozumný divák po skončení filmu ještě chvíli posedí, do uší mu přitom hraje pečlivě vybraná hudba...a může dovstřebat celý film. Přemýšlejte - není lepší si skvělý zážitek z filmu vychutnat v klidu sálu, na relativně pohodlném křesle, než rychle vyběhnout ven, do starostí všedního dne, které jakýkoli zážitek rychle rozpustí?
Kvalitní zážitek je jako rostlinka - potřebuje aspoň chvilku na zakořenění. Pokud už při poslední scéně odcházíte třeba do ruchu nákupního centra nebo ulice tak je to podobné, jako kdybyste na semínko zážitku, které leží na slupce vaší dušičky, hlasitě pčíkli. Prostě ho odfouknete.
Nechte zážitek aspoň trochu zakořenit. Vyplatí se to. Přeci jen - za zážitek jste si zaplatili pěkně drsný peníz.

Scéna po titulcích
No jo, mrdky filmařský si na nás občas nachystají tuhle podpásovku. Třeba spektákly od Marvelu jsou tímhle proslulé - skončí titulky a pak přijde nějaká krátká, břitká scénka. Příliš brzkým odchodem se o tuhle scénku ochudíte.

Úcta k filmu
Poslední, ale důležitá věc - tím, že si u filmu posedíte až do úplného konce a "projevíte úctu" k autorům díla (i když ti nejsou nikde v dohledu) ve skutečnosti děláte velmi pozitivní věc pro sebe.
Pokud z kina utíkáte a hned zamíříte někam do butiku nebo na tramvaj nebo na mísu, děláte z filmu něco jako fast food. Čistě svým přístupem film sami sobě znehodnocujete. Děláte z něj hamburg, který se co nejrychleji zkonzumuje a už se sprintuje dál.
Když ale ještě chvíli posedíte, prohloubíte si zážitek. Většina věcí má takovou hodnotu, jako hodnotu jim dáte. To je prostá, selská logika, na kterou často zapomínáme. Takže když film "uctíte" počkáním až do úplného konce, zvýšíte tím jeho hodnotu. Sami sobě. A na vašem dobrém pocitu přece záleží, nebo ne?


Bonusovka: popkorn a kola
No a pokud jste opravdu otrlí dojížďáci, můžete se docela slušně najíst i napít, protože v sále po hromadném úprku diváků určitě zůstala spousta jídla a pití...

...ok, poslední bod...křup křup křup...neberte vážně. Aspoň zbyde víc na mě. Protože já rozhodně do konce titulků čekám.

18. května 2014

Godzilla - 65% (s titulky, IMAX verze)

19:09 Posted by Nikola Bornová ,


Nejprve skvělý trailer, který nás láká do kin. Tváří se jako katastrofické drama, hraje na temnější strunu, herecký výkon Bryana "kua Heisenberg!" Cranstona a úžasný chorál, ze kterého jezdí husina po zádech.


Film tyhle věci opravdu přináší  - záběry z traileru jsou ve výsledném filmu podobně silné...a podobně dlouhé. Je jich prostě velmi málo. V podstatě bych řekla, že každému dospělejšímu divákovi možná stačí výše nalinkovaný trailer a odnese si všechno, co potřebuje. Studio, které trailer sestříhalo, udělalo skvělou práci, vyfiltrovalo méně silné momenty a nechalo jen dvě a půl minuty toho, co je na filmu super.

Stručně - nová Godzilla je imho velmi podobná filmům Cloverfield (česky Monstrum) a Super 8, ale je o kousíček míň dramatická a trochu víc pitomoučká. Toť vše. Žádný zázrak se nekoná. Rozhodně je výrazně lepší než minulý americký pokus o předvedení ničivé síly Gojiry, ale kdo čekal úžasné epické drama se skvělým hereckým výkonem Heisenberga...bude zklamaný.

Ideální divák pro Godzillu je kluk ve věku 12-15 let. Nemyslím to nijak ironicky - pokud, milý čtenáři, patříš do téhle skupiny, přičti si k mému hodnocení 20% a jdi na to do kina. Nejlépe asi do IMAXu, protože 3D tu patří k těm lepším. Pro zbytek - raději si asi počkejte na release na bluray, těch několik božích scén za 220,- korun nestojí.


p.s.pokud umíte anglicky a zajímalo by vás, jestli by Gojira mohla skutečně žít, vsauce pro vás připravili video právě o tomhle.




p.p.s. přišlo to jen mě, nebo monstra ve filmu občas měnila velikost? A vadilo taky někomu, že se pro ně měnily fyzikální zákony a ta "hodná" monstra najednou nedělala tsunami jako na začátku atd.?

21. dubna 2014

Ani to blogování už není co bývalo...

23:26 Posted by Nikola Bornová
"Jóó, Pepíčku, tehdy v kolem toho roku 2008, to bylo jiný kafčo. Všechny tyhle internetový blogy byly takový nevošahaný, novátorský...každej najednou měl způsob, jak vykřičet svoje citečky, moudra, pseudomoudra, úžasný zkušenosti i neskutečný blbosti do světa. Byly to úžasný časy. Ale lidem časem začla docházet síla bojovat s celym tim internetem, trollama, zuřivýma odpůrcema, mluvnickýma nacistama...a tak se to celý tak nějak..."

Jsem psavec a přemýšlínek.

Jsem tvor, který tak rád přemýšlí a láme si hlavu nad složitostmi světa, až z toho mozek dostane křeče (česky "migrény") a zasekne v nekonečné smyčce řešení nesmírných vesmírných problémů. Někdy mě pak nenechá spát třeba do tří do rána, než to zdánlivě vzdá, přepne se do úsporného režimu...a dál všechno řeší v divokých snech.

Celé to přemýšlení a denní i noční snění jsem vždycky ráda přetavovala na papír nebo v novém světě do digitálních dat. Přišlo mi fantastické mít možnost všechny myšlenky uspořádat do útvaru, který má hlavu a patu (i když někdy vyrostou na jiných místech, než by člověk čekal). Uložit je do formy, která dokáže alespoň částečně překonat zoufalou nespolehlivost a zapomětlivost té rozčvachtané, šedivé hmoty v našich lebkách.

Ještě fantastičtější mi přišel ten zázrak, že jsem skrz text schopná komunikovat s mozky / myšlenkami / duší spousty dalších lidí. A to dokonce tak, že se na to později ani nemusím soustředit. Přenesu část svojí mysli do textu a později může kdokoli chce do mých myšlenek nahlédnout. Stejným způsobem jako já tak ráda nahlížím do duševních pochodů a myšlenek jiných lidí skrz jejich romány, povídky, eseje, odborná zamyšlení... Je to fascinující, zázračná, neskutečně intimní forma komunikace skrz čas i prostor.

Opravdu nádherně tuhle magii shrnul Carl Sagan.

“What an astonishing thing a book is. It's a flat object made from a tree with flexible parts on which are imprinted lots of funny dark squiggles. But one glance at it and you're inside the mind of another person, maybe somebody dead for thousands of years. Across the millennia, an author is speaking clearly and silently inside your head, directly to you. Writing is perhaps the greatest of human inventions, binding together people who never knew each other, citizens of distant epochs. Books break the shackles of time. A book is proof that humans are capable of working magic."

Jenže internet je zvláštní místo. Je to nekonečná výkladní skříň, do které může nahlédnout každý, ale do které také může každý hodit dlažební kostku pouhým pohybem prstu. Všechno má svoje pro a proti.
Problém internetu je, že neukazuje souhlasné pokývnutí. Nepřenáší zpět k autorům zamyšleně stažená obočí, slzy dojetí ani úsměv na tváři. Možná ukáže počet přečtení nebo lajky z fejsbůčku, ale to je v tomhle smyslu prázdná metrika.

Z opačného pólu názorů ale ukazuje víc. Rozčílené komentáře u odkazů na Google+,  zuřivý nesouhlas nebo tahání za slovíčka v diskuzích pod články, posílání do zadele přes emaily nebo PM... Celé to bohužel funguje smutně - je mnohem větší šance, že se k článku objeví spíš reakce odporu nebo úplného nepochopení, protože při souhlasném přikývnutí nic nepíšeme. Není proč. Píšeme když nesouhlasíme. Vím to, protože to sama taky často dělám. It's a trap!

Internet způsobuje zkroucené vnímání reality - každý text zdánlivě vyvolá hlavně odpor, nevoli, nesouhlas a jen sem tam přijde i souhlas (s připojenou výtkou k nějaké nepřesnosti textu). V hlavě autorů to pak vyvolá pocit, že jsou nesnášení, i když to tak vůbec nemusí být.*

Sama jsem v téhle pasti až po uši. Pořád při cestách do první práce, nebo do druhé práce nebo třeba při běhání připravuju zajímavé články, videa nebo obrázky. Promyslím je, aby byly aspoň trochu zajímavé a mohly něco ve mně i ve čtenářích vyvolat - zamyšlení, úsměv, údiv nad nečekaným úhlem pohledu. Sestavuju si osnovy textů, promýšlím je...

...ale takřka vždy už si teď říkám: "Proč bych se s tím vlastně psala? K čemu to bude? Má to vůbec smysl, když pak přijde jen pár reakcí, půlka z nich něco vytrhne z kontextu a omlátí mi to o hlavu a druhá půlka mě vůbec nepochopí?"
Pak pomyslím na to, že přípravě článku nebo videa budu muset věnovat hodinu, nebo 5 hodin nebo i celý volný den. Čas, po který bych si mohla číst, procházet se, malovat, psát knihu, povídat si s někým rozumným nebo se dívat na filmy a hrát hry...

Pak pravidelně dojdu k myšlence - jak by asi vypadala tvorba starých autorů, kdyby chodili pravidelně na internet? Co by si asi říkal Shakespeare, kdyby ho zaplavovaly statisíce rozzuřených reakcí mravokárců, kteří ho nenávidí kvůli jeho zrůdně sprosté držce a kacířství? Jak by psal další dílo Hermmingway, kdyby mu po Starci a moři zaplavily email, Twitter i Facebook stovky pohrdavých rad, ať si příště před psaním přečte učebnici biologie pro základní školy? Jak by psal Čapek nové eseje a romány, kdyby mu mu místo desítek výhružných papírových dopisů chodily zpráv tisíce a někdo mu neustále hackoval všechny účty na internetu?

Pozor, v žádném případě se nesrovnávám s těmi výše jmenovanými borci. Jen na nich chci poukázat, jak toxické prostředí dokáže internet být. Jak mi naskočila před očima představa úžasného Raye Bradburyho, který zrovna začíná kariéru spisovatele, sedí u své fanstránky na Facebooku a čte si s povzdechem třístou posměšnou poznámku o svých Marťanských kronikách...:-) Určitě si do té představy doplníte spoustu jiných.

Zpětná vazba je dobrá, ale musí se dávkovat ve správný čas, ve správné míře a bez pokřivení. Všechno tohle internet bohužel porušuje - tlačí nepřetržitě, přepáleně, asymetricky.

Samozřejmě jsou možnosti řešení. Nepoužívat diskuze, nečíst emaily, nečíst PM, nekoukat na replies na Twitteru, číst celý internet jako pohádku bez souvislosti s reálným světěm atd. Ale to je právě ta zákeřnost - zpětná vazba je nutná a praktický KAŽDÝ je na ní zvědavý. V "analogovém" světě je feedback dokonce jedním ze základních nástrojů učení. Ale pro digitální svět platí jiná pravidla. V mozku tohle dělá pěkný guláš (a není dobré na to reagovat naprostým cynismem, pokud si chce člověk zachovat zdravé vnímání světa).

Celé to píšu jen jako vysvětlení, proč se už moc neprojevuju na internetu (snad krom Twitteru, který ujídá z mého života jen minuty :-)  ) Potřebuju si zapřemýšlet a srovnat si v hlavě, jestli vlastně nebudu čistě v offline světě o tolik spokojenější a produktivnější, že se na celý (a)sociálně internetový svět víceméně vybodnu.

Ano, šlo by to asi  celé shrnout do krátké větičky: "Nějak nemám chuť ani sílu cokoli psát, musím si v hlavě srovnat myšlenky." Jenže já k tomu napíšu takovýhle dlouhatánský cirát, vím... :-) Chyba. Však mi ji taky někdo velmi rád připomene v diskuzi nebo emailem nebo potrubní poštou :-).




* Jediné, co přebije tuhle anomálii, jsou velmi jednoduché vtípky a blbůstky, které pochopí takřka každý a které jdou představit v řádu vteřin.


26. března 2014

Facebook koupil Oculus VR - proč je to špatně?

9:43 Posted by Nikola Bornová ,
Oculus VR je společnost, která vyvíjí zatím velmi oblíbené a s obrovským očekáváním vyhlížené brýle pro ponor do virtuální reality - Oculus Rift.

Vývojářský tým brýle prezentuje jako ultimátní zařízení pro hry, které vám umožní dokonalý ponor do jiných světů. Měl to být gadget ideální pro experimentování, posun technologie a 3D hry od kohokoli kdo měl zájem atd.

Oculus Rift je také projekt sponzorovaný primárně komunitou nadšenců přes Kickstarter. Pamatujete?


Aktuálně se ale firma Oculus VR i s jejich brýlemi pro virtuální realitu nechala koupit od molocha jménem Facebook. Vlastníci dostali neskutečné 2 miliardy dolarů (400 milionů na ruku, zbytek v akciích). Pro autory projektu je to splněný vlhký sen, že?

Ale podle mě je to špatně.

Proč? Není to jen ohraný "bičing" na "velké zlé korporace"? Vždyť přece Fejsbůček pomůže Oculus Rift vyvinout rychleji. Jejich peníze usnadní další výzkum. Jejich sociální síť usnadní marketing. Jejich kontkaty možná usnadní masovou výrobu. To je dobře, ne?

Ano, výše jmenované věci opravdu jsou pozitiva a neměli bychom je ignorovat. Ale to podstatné je něco jiného.

Oculus Rift přežil díky crowdfundingu. To znamená, že naprosto svobodná, nezávislá firma šla na Kickstarter a nadšenci projekt sponzorovali jako diví. Kickstarter totiž většina z nás chápe tak trochu jako pomůcku k přetnutí věčného problému - jen obři firmy a oligarchové dokáží sponzorovat nové projekty, tihle molochové pak díky projektům získají další peníze, které jim umožní zadusit růst nové konkurence a opět jen oni mají v rukách balík peněz za pomocí kterého rozhodují, co dál spatří světlo světa a co ne.

Crowdfundingové služby jako Kickstarter jsou tak trochu kupováním naděje - naděje, že jde přeseknout bludný kruh klasického financování. Dávají i běžnému člověku moc svobodně rozhodnout o tom, co dostane zelenou. My sami rozhodujeme, co se začne dělat. Pozor, to je zásadní rozdíl oproti tomu peněženkou rozhodnout o tom, co z už vyrobených věcí koupíme - tam už jsme jen konzumenti a můžeme vybírat jen z dané nabídky.

Tohle je ten zásadní problém s akvizicí Oculus VR, co rozlítil tolik lidí. Obzvlášť kickstarteři jsou naprdnutí oprávněně - v podstatě byli napáleni. Zasponzorovali něco svobodného, co se následně stalo součástí velké korporace, která brýle určitě využije trochu jinak, než jak oni chtěli. Je to podraz.

K tomu se ještě můžeme bavit i o tom, jestli akvizice z dlouhodobého hlediska opravdu Oculu prospěje, protože ten kdo dělal ve velké korporaci ví, že pružnost a otevřenost je to poslední, v čem obří firmy vynikají. Spousta inovací od velkých korporací jako Google, Facebook, Microsoft, Yahoo atd. pochází nikoli z interního vývoje, ale z akvizic mladých firem, které se nechávají skupovat a tím přispívají k nabalování sněhové koule hrozby monopolních praktik nebo kartelovych dohod obrů.

Aktuální akce Oculus VR je další facka crowfundingu, protože to jde z velké části proti jeho smyslu. Je to škoda. Velká škoda.





3. března 2014

RoboCop (2014) - 65%

23:49 Posted by Nikola Bornová ,
"Hele, Marcu, dostal sem chuť střihnout si další remake..."
"Počkej Ericu, dyť už tu nic nemáme, už sme všechno zrimejkovali. Dokonce už točíme ribút home videa z oslavy tvých narozenin. Už jsem udělali všechno..."
"Fakt všechno?"
"Nóóó...ještě je tu jeden brutálně nekorektní film od toho nizozemskýho provokatérskýho hajzla...Jak on se jen...bylo to něco s hovnama...hmmm...Hoven..."
"Verhoeven? No super! Zmodernizujeme to, učešeme, obrousíme, dáme rating pro děti, přihodíme nějaký sebevražedný arabský svině, ať maj emerický taťkové radost...a bude to!"

Remake cynického, sarkastického a drsného RoboCopa z roku 1987 je hodně rozporuplný film. Dost věcí tu je dobrých, pár dokonce parádních, ale celkově jde o nedotažené, rozklížené a tak trochu unylé dílko.

Příběh je opět o odhodlaném policajtovi Alexu Murphym, který se připlete do případu většího než on sám a stojí ho to víceméně život. Tady jeho likvidací místo brutální popravy bandou psychopatů způsobí výbuch pumičky na autě. Zbytky jeho těla i mozku našťouchá geniální doktor korporace OmniCorp do robotického těla superpolicajta, a Murphy jde natrhnout řiť padouchům po celém městě...nebo ne?

Nejprve to dobré - brazilský režisér José Padilha je človíček hodně nadšený do filosofie a snažil se ji do film nacpat co nejvíc. Co dělá člověka člověkem? Co je to svobodná vůle a co jen iluze svobodné vůle? Bude nám lépe, když na nás budou dohlížet (a popravovat nás) "nezkorumpovatelné", ale také bezcitné stroje? Tohle Padilha ve filmu zkouší otevřít a ve dvou scénách otvírání mozku a rozebírání těla se mu to i povede  - velmi působivě.

K tomu přičtěme několik velmi slušných efektů (třeba obří vojenští roboti se samozřejmě nedají srovnat s nemotornými loutkami z originálu), přidejme několik dobrých herců a hezky předvedený přístup ke světu "všechno je jen obchod -> obchod je hlavně marketing -> v marketingu je ok cokoli co zapůsobí" a máme fakt výborný potenciál...

Jenže...

Jenže film trpí celou řadou nedostatků, které film sráží do vod zapomenutelnosti. Tvrdá kritika USA s drsňáckým robotickým poldou, co ustřeluje násilníkům penisy? Ani náhodou - RoboCop tu pro jistotu střílí magické paralyzační střely, aby nikomu moc neublížil. Kritika obchodních i vojenských taktik USA je neslaná nemastná a nebýt tam pár vstupů Samuela L.Jacksona, tak ji snad ani nezaznamenám. Rating PG-13 k tvrdému a nelítostně kritickému filmu taky moc nesedí. Nelíbila se mi ani řada akčních scén - nesnáším tyhle moderní akční shakycam rychlíky, kde kameraman třepe kamerou jak kdyby zrovna zvracel po flámu a střihač to pak dorazí změnou záběru každou vteřinu. To je prostě jen bordel a těžký downgrade oproti tomu, jak se točily dobré akční scény dřív.

Nejhorší ale byla všudypřítomná nedomrlost a podivná návaznost scén. Závěrečné zúčtování s "padouchem" bylo tak divně vygradované, že na mě působilo málem opačně, než bylo zamýšleno. Alex Murphy se tu z nelítostného rytíře v kovové zbroji stal zmateným, iracionálním a nesympatickým idiotem v plastovém návleku, který hodně pusinkuje syna.

Podivná logika návazností scén působí, jako by "zlí producenti" vystříhali příliš kontroverzí části a tvůrčí tým i logický děj tím hrozivě trpěl. Jenže když jsem četla rozhovory s režisérem, tak sám přiznal, že scénář pro něj byl jen hrubým vodítkem a že během natáčení pořád něco za běhu měnil a upravoval - že to tak velcí umělci jako on dělají...Aha.



Film má rozhodně světlé chvilky, ale těch 150,- Kč za kino bych raději dala za něco jiného. Tohle je spíš film na video.

RoboCop (2014) na ČSFD
Originální RoboCop (1987) na ČSFD



p.s. Pokud se chcete pobavit, mrkněte na "Honest trailer" na původního RoboCopa. Na Amazonu si dokonce můžete koupit i necenzurovanou režisérskou verzi bez ratingu.

26. února 2014

Proč BÝT herním vývojářem

9:49 Posted by Nikola Bornová , ,
Aktuálně na tomhle blogu běží devítidílný seriál Proč nebýt Game designerem – trochu tvrdší, ale docela realistické shrnutí faktu, že vývoj her se často podobá klouzání po struhadle do bazénu s citronovou šťávou. Kolegové se při čtení seriálu vědoucně, trpce pousmívají, ale laici se zmateně drbou na hlavě – proč to teda vlastně ti masochisti dělají?? Proč nejdou dělat nějakou „pořádnou“ práci se stabilním platem?

Řeknu vám to – vývoj her prostě má svoje mocné kouzlo :-).

Očaruje člověka stejně jako adrenalinové sjíždění horské pěšinky na kole nebo skoky s padákem.
Když se věci povedou, dokáže vyvolat obrovský pocit achievementu.

Umí ukázat svatý grál v dálce, kvůli kterému se prodíráme trnitými křovisky existenciálních nejistot...a někdy ten grál uchopíme do rukou.

Podívejme se na několik hlavních, nejšťavnatějších mrkviček, které se vývojářům pohupují před nosem.


Tvoříte Dílo!

Ať už děláte ve dvou lidech na hříčce pro iPhone nebo jste kolečko v obřím aparátu tvořícím historickou akci o cechu zabijáků – tvoříte něco úžasného. Chytlavé zážitky, nové fantastické světy, úžasná dobrodružství. Pod rukama vám roste něco úžasného, co možná zabaví statisíce nebo i milióny lidí. Vaše dílo překročí hranice, politické i náboženské tahanice a prostě...baví. Je to BOMBA!

Samozřejmě ne vždy se hra povede úžasně. Vlastně v naprosté většině případů se to moc nepovede...ale všichni tam míříme. A všichni cítíme ten obří potenciál.

Potkáte úžasné lidi!

V málokterém oboru potkáte tolik zajímavých lidí. Vývojářské týmy jsou podivuhodnou směskou talentů všeho druhu.

Máte šanci potkat špičkové technology, kteří rozsahem znalostí hravě strčí do kapsy většinu „seriózních“ tvůrců software, protože svojí práci dělají s vášní.

Můžete pracovat s geniálními grafiky, kteří dokáží vytvořit takový art, že vám z toho spadne brada na podlahu a vyroluje se jazyk.

Potkáte animátorské borce, kteří dokáží proměnit mrtvý polygonový model v živoucí věc, která dýchá a je skoro živá.

Pokud se dostanete do správného týmu, můžete pracovat s výbornými herci všeho druhu, včetně hollywoodských megahvězd. Budete diskutovat hudbu se skvělými skladateli, probírat story se známými spisovateli nebo scénáristy, řešit design s kreativci, co vymysleli Civilizaci nebo Metal Gear Solid...prostě potkáte mraky lidí, jaké nemáte šanci potkat nikde jinde. Ani u filmu ne. Hra je neskutečně komplexní dílo a z toho logicky vyplývá, že se kolem nich motá podivuhodná směska lidí.

Ano, potkáte i spoustu podivuhodných...ehm pánských genitálů. Budete se trápit s vyžírkami, lajdáky, frustrovanými zuřivci nebo smažkami - ale ti nejsou exkluzivní pro vývoj her, ty najdete všude. Podstatné je, jaké zajímavé lidi jinde NENAJDETE.


Půjdete s dobou!

Technologie se řítí kupředu neskutečným tempem. Nové přístroje, služby, systémy, programy, trendy, sociální vlny a tak dál, a tak dál.

Je to jako lavina, která spoustu lidí dříve nebo později smete. Přestanou vnímat puls doby a najednou jsou ztracení a nechápou, co se to kolem nich (kua!) děje.

Tohle se herním vývojářům děje pomaleji – jsou součástí prazvláštní kombinace výrazně technologického oboru s oborem uměleckým i sociálním. Součástí tvorby her je sledování celého toho moderního kolotoče. Vy jen nesledujete tep času, vy ho spolutvoříte!


Můžete zbohatnout!

Co se týče financí, je to poměrně komplikovaná věc. Herní byznys je jako hysterické dítě – divoký, nestabilní, neodhadnutelný spratek, který vám s chutí dupne na bolavý palec a během roku obrátí celý byznys vzhůru nohama. Neznám žádný obor, kde by tak divoce vznikaly a zanikaly firmy nebo kde by se tak snadno člověk ocitnul na dlažbě z hodiny na hodinu (bez ohledu na schopnosti).

ALE! Zároveň je to obor s obřím potenciálem. Obzvlášť dnes. Stačí spojit schopnosti, dobré nápady, sehraný tým a štěstí (hodně, hodně štěstí) a máte šanci vydělat hromadu peněz. Koupíte si luxusní dům po Jířím Pomeje, dvě Ferrari, zlatý záchod, adoptujete hrocha v pražské zoo a ještě vám zbyde.

Šance na obří finanční úspěch je maličká a řídí se hodně chaotickými pravidly, ale rozhodně tu ta šance je.

Naučíte se hospodařit!

To je trochu divný bod, vím :-). Ale jak už jsem psala v minulém bodu – herní vývoj je hodně nestabilní obor. Hodně. Pokud se nenaučíte spořit a dobře hospodařit s penězi, může vás to přizabít. Škola života jak fík! I kdybyste po pár letech z oboru odešli, tyhle zvyklosti se vám budou určitě hodit :-)).

Angličtina!

Ovládat anglický jazyk je chca nechca velmi důležitým skillem moderního člověka. Není lepší cesty jak si ho neustále procvičovat, než pracovat v herní firmě. Agličtina je pro nás vídemnéně oficiální jazyk - vedou se v ní meetingy, conference cally, je v ní dokumentace, hrají se v ní hry...
Dokonce se při tom i pobavíte - už jste někdy diskutovali anglicky s Francouzem? To je zážitek na celý život. :-))

Můžete cestovat!

Pokud je cestování váš šálek kávy a rádi poznáváte cizí země, je herní vývoj velmi zajímavým oborem. Jak už jsem psala výše - angličtina je vícemnéně oficiálním jazykem vývojářů a tak je vlastně jedno, v jaké zemi jste. Německo? Kanada? USA? Brno? Všude vás vývojářské týmy přijmou s otevřenou náručí. Neřeší se národnost, ale schopnosti.

Můžete být moderní rock star!

Herní vývojáři nemají „celebrity status“ jako třeba herci a zpěvačky. Slavného vývojáře pořád hravě strčí do kapsy i méně známý spisovatel nebo komik. Dobrá, velkou dvoranu slávy máme ještě zamčenou, ale už zámek k ní likvidujeme v lockpicking minihře!

On je aktuální stav i logický, protože většina vývojářů je někde zalezlá v kanclu a s únavou zarudlýma očima drtí klávesnice a grafické tablety. Charisma a aura přitažlivosti u naprosté většiny není tak podstatná, potřebují hlavně jiné talenty. Navíc týmová práce je u nich hrozně důležitá a tak je těžké vytáhnout ze skupiny sta tvůrců dva nebo tři a říct – tak tohle je Jarda a Božena, naše celebrikety!

Ale i tak se to někam posouvá. Přeci jen jsou lidé, kteří osobním kouzlem a vizí dokáží směrovat celé týmy a fanoušci her je občas vyhmátnou. A pozor, proslulost/sláva je sice věc pomíjivá, ale ve správných rukách může být důležitá, není to jen o nějaké egomasturbaci – když jste slavní, máte větší šanci získat prostředky na vývoj her. Nebo případně ovlivňovat něco neherního – ano, klidně i být občansky aktivní.

(pro zájemce – v průběhu práce jsem si sestavila list slavných vývojářů, najdete je v samostatném článku).

Ovlivníte společnost!

A nakonec taková perlička – pomůžete přispět k bezpečí na ulicích :-) Prudký rozvoj digitálních her (a dalších volnočasových aktivit) pomáhá snižovat některé oblasti kriminality – v některých dalších článcích vám vysvětlím, jak ten mechanismus funguje. Ten vliv není zásadní, ale existuje. A to je přece pecka!
Hry také pomáhají chirurgům lépe operovat, pomáhají cvičit mozek starším lidem, cvičí reflexy mladých lidí, přes herní komunity spojují lidi se stejnými zájmy...no prostě:


VÝVOJ HER JE BOŽÍ! *




*až na ty mraky věcí, co na něm boží nejsou :-))