Mám jednu ruku dlouuuuhou...
Po šestnácti letech jsem si konečně doplnila vzdělání a shlédla Svěrákovu Jízdu. A po těch letech musím opravdu ocenit, jak se Svěrákovi povedlo krásně zachytit tu dobu, hlavně tu její hezkou část.
Doba po revoluci, kdy v nás ještě doznívala radost ze svobody a naděje. Doba, ve které se tolik nespěchalo, každý volný kout nebyl přervaný auťákama, lidi tolik neřešili procenta a přepočty kvality na peníze, kdy život neotravovaly mobily a všechny ty internety a sociální sítě, které nás spojují, ale v některých ohledech od okolí zároveň oddělují.
Věci prostě byly tak nějak víc Ppoommaalluu.
Je zvláštní, jakou moc nad námi celuloidové (dnes digitální) filmy mají. Jak silné dokáží vyvolat emoce během té jedné dvou hodin. Co všechno v nás dokáží probudit.
Jízda je pohodový, poklidný road movie, který je (pro mě) prodchnutý duchem doby. Doslova mě přenesl do první poloviny devadesátých let. Do doby, ve které jsem byla v "absolutely deep shit". Pohodový film o pohodových časech, který mi připomněl naprosto nepohodovou dobu pro mě - zvláštní pocit, jako v tom vtipu "To je ten pocit, když tvoje tchyně padá z útesu v tvym úžasnym novym Porsche".
Za těch 16 let se toho změnilo opravdu hodně. Myslím tím OPRAVDU hodně. Internet, mobily, počítače, západní styl života...to všechno nás změnilo mnohem víc, než si běžně uvědomujeme. Spousta věcí se obrátila úplně naruby. Některé se otočily k lepšímu. Některé zase k horšímu. Ale sama bych řekla, že se věci hýbou spíš k lepšímu.
Dneska třeba lidi už ani náhodou tolik neřeší, že má "někdo jednu ruku dlouhou". Že je někdo trochu jiný. Tehdy se pitvaly věci, u kterých bysme si dneska ťukali na hlavu. Když se třeba tehdy drželi dva kluci nebo dvě holky za ruce, mohli docela snadno dostat přes držku - obrazně i doslova. Dneska už takové prkotiny nikdo tolik neřeší. Tehdy taky pořád bylo těžké získávat informace mimo hlavní proud. Dneska není problém prolézt internet a najít hromady článků, které pomohou udělat si jasno v hlavě i ve svých pocitech.
V něčem dnešním teenagerům závidím. Ale u něčeho je mi naopak líto, že už to není. Třeba ten klídek, který tak září z Jízdy.
Záznamů
