Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

24. července 2011

Moje milé kino, kde tě mám?

7/24/2011 Posted by Nikola Bornová

Před chvíli jsme se vrátila z posledního Haryho Pottera (o tom více v recenzi) a musím si povzdechnout.

Za lístek jsem zaplatila 169 korun. Když jdeme ve dvou a platím já, je to hned 338 korun. To už je dost slušná pálka. Co za takové peníze dostanu?



V moderním kině jdou natáhnout nohy. Sedadla jsou měkká a tak si i po dvou hodinách sezení nepřijdu jak kdyby mě do zadku mlátili kriketovou pálkou. Klimatizace mění vzduch a tak i v plném sále dýchám vcelku svěží vzduch a ne vůni podpaží tlusté paní přede mnou. Dostanu i kvalitní zvuk a obraz. To jsou fajn věci.

Do kina se ale nechodí jen kvůli technické dokonalosti. Po pravdě, spoustu věcí si snadno připravím doma - a lépe. Rozvalím se na gauči, zhasnu, pustím film na velkou obrazovku a zvuk do 5.1 reproduktorů. V některých ohledech je to lepší než koukat v kině. Proč tedy do kina chodím? Jde tu o další podstatnou věc - zážitek.

Vypravit se na cestu, nasát atmosféru velkého sálu, sledovat film se spoustou stejně naladěných lidí... třeba u komedie je smích lidí okolo doslova blahodárný a dokáže zesílit zážitek. Ano, znovu opakuji to slovo - zážitek. Jaký zážitek mi tedy nabídne moderní multikino promítající Harryho Pottera?



Celých prvních deset minut promítání se díváme na reklamy. Nemyslím tím trailery na jiné filmy, ale reklamy na pití, zájezdy, auta...chybí už jen reklama na vložky a prací prášek. Dalších deset minut se dívám na reklamy na filmy. Trailery mám ráda, koukám na ně sama i dobrovolně třeba na moviezone. Ale všeho moc škodí.

Uplynulo skoro dvacet minut a film pořád nikde. Začíná reklama na samotné kino. To je takové zvláštní - už v tom kině sedím, ale oni mě do něj lákají...je tu tedy ještě nějaké jiné, skryté v tomhle? Možná jen mají pocit, že jsme neměli té reklamy dost a tak nám dávají nášup.

Po víc než dvaceti minutách začíná konečně film a já si úlevně vydechnu, že už to mám za sebou. Spokojenost ale netrvá dlouho. Jakmile ve filmu něco nevybuchuje a zvuk je jen trochu tlumenější, začne TO útočit na moje uši. Králíkárna. Spousta lidí si nakoupila popcorn a teď ho chroustají. Někteří se snaží dělat to tiše, aby nerušili, ale chroustání je samou svojí podstatou prostě...chroustání. Do toho praskají plastové lahve s kolou, kelímky, nedaleko šustí celofán jak někdo vybaluje bonbony.

Chápu, že někteří lidé milují popcorn. Chápu i to, že při sledování filmu rádi jí a že je kino do nákupu co nejvíc potravin a nápojů nabádá, protože je to pro ně zdroj příjmů. Ale zážitek z filmu to neumocní v sále nikomu krom toho, kdo zrovna praženou kukuřici  v zubech drtí.

V té nejtišští a nejintimnější scéně se nějaká slečna v podpadcích rozhodne projít, ta kola holt musí ven. Klap klapyty klap. Když za zvuku o sebe ťukajících kokosů oddusá, zvedá se pán, který musí jít vypustit pro změnu Sprite a dere se do uličky. Samozřejmě prdelí otočenou do obličejů sedících. Ještě že neměl pikantní tachos, to by obecenstvo mělo i vítr ve vlasech.

Někomu začne vibrovat telefon. Aspoň že nemá hlasité vyzvánění. Nezaklapává to, aby nikdo neviděl světýlko a nepoznal viníka, takže to zvoní pěkně dlouho.

Když se vše konečně zklidní a přichází finále filmu, rozhodnou se někteří z nervozity dochroustat popcorn.

To, že při smutné scéně spousta dam troubí do kapesníčků nebo přítelova rukávu beru jako zvuk, který nevadí. I přes všechen ten rachot v sále se ty holky dokázaly dojmout. Já nudle hrdinně polykám, nechci posmrkáváním prolomit kritickou hranici hluku, která by prorvala plátno.

Chroust chroust chroust.

Film končí. Byl to opravdu kouzelný zážitek.

Přemýšlím, co s tím.

V malých kinech to je možná o něco lepší - lidi se tam většinou nechodí nažrat, i když jsou i taková kina, kde se naopak prodává i pívo.
Další možné plus je, že marketingovým společnostem nestojí za to dělat smlouvy s nějakým uprděným pidi kinem, když ji může udělat s celým řetězcem kin. Takže je méně reklam. Bohužel úplně bez nich to také nejde. K tomu jsou ale obvykle tvrdé sedačky, malé plátno, horší zvuk, horší promítačky, dusná atmosféra (nikoli z dramatického děje ale z chybějící cirkulace vzduchu)... nevím, je to výhra?

Za 169 korun na osobu bych chtěla něco jiného. A aktuální směr mě štve. Pořád čekám, kdy to poskočí dál a začnou přerušovat film reklamní vložkou. Třeba na ty vložky.

Možná nejsem úplný kinofil, ale nejméně dvacet let chodím do kina pravidelně, v některých obdobích jsem chodívala i dvakrát týdně, klidně i s tím, že mi pak nezbylo ani moc peněz na jídlo (vysoká byla krušná). Kino jsem měla hrozně ráda. Byl to zážitek.
Ale kino mě láká méně a méně. A už to není jen kůli penězům. Pro mě se z kin ztrácí kouzlo toho, že si tam chodíme společně užít film, za který dáme kinu peníze. Čím dál víc se to mění v jednu velkou marketingovou mrdku, kterou vám stříkají dvacet minut do obličeje, než vám dovolí kouknout se na film.

A to mě štve. A netuším, co s tím dělat...