Svoboda je složitý pojem. Definovat ji nějak přesně je nemožné, protože se její obsah mění podle situace a možností. Svoboda je o to složitější, čím většího počtu rozdílných lidí se najednou týká, protože svoboda jednoho člověka vždy nějak zasahuje do svobody jiného člověka a mezi nimi se musí najít rozumná rovnováha, aby "jeden nebyl svobodnější než druhý". Jak těžké je takovou rovnováhu pro všechny najít i v méně podstatných věcech ukazuje třeba věčný spor o "svobodné kouření", kde je krásně vidět, jak odlišně chápou lidé vztah svobody vlastní ke svobodě těch ostatních.
I v nejběžnější definici svobody - Svoboda je možnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle“ a nést za to přiměřenou odpovědnost - je obrovské pole možností. Co je to "přiměřená odpovědnost"? Kdo ji určí? Kdo se postará o to, aby ta odpovědnost byla splněna? Udělají to jiní lidé, se svým vlastním chápáním svobody?
A je to tady - naše vnější svoboda není jen o nás. Je i o ostatních, protože oni mají vlastní svobodu, která se s tou naší v mnoha místech prolíná. Čím víc komunikujeme a ovlivňujeme se s někým jiným, tím víc spolu naše svoboda souvisí a tím víc musíme vnímat nejen sami sebe ale i toho druhého.
I když se to tedy v debatách o svobodě málokdy zmiňuje, je pro ni až překvapivě podstatná empatie - to znamená schopnost vcítit se do někoho jiného, podívat se na svět z jeho úhlu pohledu. Člověk schopný vnímat svět jen z jediného (svého) úhlu pohledu jen těžko pochopí, kdy jeho projev "svobodného chovaní" omezuje ostatní tak, že ve skutečnosti zůstává svoboda jen jemu a ostatní se musí přizpůsobit nebo "zmizet".
Co takhle případ ze situace, kde o moc nejde?
Ve veřejném parku sedí pět lidí různého věku a meditují. Je klidný, slunečný den, proto na tohle místo šli. Přijdou dva další lidé. Stoupnou si na plácek vedle nich, zapnou na plné kule přehrávač heavy metalu, sednou si, otevřou víno a začnou si povídat tak nahlas, aby ten překřičeli hlasitou hudbu. Jeden z meditujících vstane a jde k nim.
"Mohli byste tu hudbu vypnout? Snažíme se tu meditovat."
"No tak meditujte, vole. Mě tu nijak nevadíte."
"S tou hudbou je to nemožný."
"Tak jděte jinam."
"Ale my už jsme tu byli, když jste přišli. Navíc my vás nijak neomezujeme, vy nás jo."
"No říkám, můžete se svobodně rozhodnout odsaď odejít pryč. Nikdo vás tu přece nedrží."
"Hele dej nám dvacet minut, my dokončíme pozdrav slunci a můžeš si to zas pustit naplno."
"Tohle je veřejnej park, vole. Můžu si tu svobodně dělat co chci. Nech nás na pokoji, nebo ti dám přes tlamu."
Jak tohle vzít? Tady je jasná ukázka, že se svoboda je musí vyvažovat, musí být spravedlivá pro obě strany. Netýká se jen jednoho člověka, který se snaží mít totální svobodu.
Je absurdní se domnívat, že existuje něco jako "absolutní svoboda". Ten termín sám o sobě je divný, asi jako "naprostý vtip" nebo "dokonalý flek". Vždy jsme nějak omezení. I v té nejpropracovanější demokracii pořád nějak rodiče omezují svoje děti, pravidla provozu omezují řízení, zákony omezují chování všech, vedoucí omezují podřízené... a to samozřejmě mluvím jen o tom, čím se omezujeme my sami - o pravidlech. Ne o omezeních z nedostatku zdrojů, pokroku v medicíně atd.
Přesto je tu jedna věc, kde může být svoboda obrovská a kde naše vlastní svoboda ovlivňuje svobodu ostatních jen minimálně - SVOBODA PROJEVU. Svoboda říct svůj názor, možnost ten názor někde prezentovat a diskutovat o něm. Svoboda stát si za svým přesvědčením. Svoboda věřit v nadpřirozenou moc, i kdyby to byla létající špagetová monstra - a mluvit nebo psát o tom před ostatními. Svoboda projevovat se vlastním zvoleným vzhledem, i kdyby to bylo nenošení šátku, používání šminek starým zarostlým horníkem, nebo nošení kalhot a klobouku hollywoodskou herečkou.
Pokud někdo naše názory považuje za špatné nebo pokroucené, může se s námi diskutovat a dokázat nám, v čem se mýlíme. Pokud nám to vysvětlit nedokáže, může to znamenat tisíc věcí - nemá pravdu, neumí vysvětlovat, my sami nemáme kapacitu ho pochopit, na probíranou otázku není jasná odpověď nebo záleží na vkusu ("modrá je lepší než zelená!") atd. Ale je dobře, když je možná opravdu otevřená diskuze o vybrané věci, bez cenzury a zákazů.
VELMI ŠPATNÁ je naopak snaha zakázat o vybraných věcech mluvit. Omezit svobodu projevu. Ve výsledku pak totiž ti s názorem, který nějaká autorita neakceptje, svůj názor tají. S nikým o něm nediskutují a tak jim ani nemůže být vyvrácen. Vytváří se zahnívající tabu. Nemůžeme mluvit svobodně a musíme chodit kolem horké kaše, vyhýbáme se nepříjemným nebo zakázaným tématům a ve výsledku jim ani nerozumíme, protože je nemáme jak probrat a s kým si utřídit myšlenky.
Správná cesta je, aby moudří vysvětlili těm méně moudrým nebo nevzdělaným co je správné a co povede k problémům. Správná cesta není, když samozvaná autorita vybere témata, o kterých se nesmí mluvit a která se nesmí ukazovat a pak kohokoli, kdo se o to pokusí, pronásleduje.
Ano, tahle dlouhá stať nakonec vede k moderním postupům, kterými se omezuje naše svoboda projevu :-). O omezeních a zákazech, které nám sype na hlavu vláda i které si nevědomky udržujeme sami. Děsivé je, kolik témat je zakázaných a tabuizovaných aniž by k tomu byl nějaký rozumový důvod.
Nesmí se mluvit o rozdílech mezi rasami, které tu prokazatelně jsou. Jsou zakazována a ukrývána sprostá slova, přestože jejich používání objektivně ničemu nevadí. Je nežádoucí mluvit o tom, že ženy jsou pro některé práce méně vhodné než muži a naopak a tak se s tím pracuje potají a takřka vždy špatně. Nahé tělo je zakázáno zobrazovat, přinejmenším před mladšími lidmi, přestože jediné co zákaz způsobuje je jen nezdravý vztah k vlastnímu nahému tělu (které stejně každý tak nějak máme, včetně dětí). Nesmíme mluvit o tom co děláme za práci nebo kolik dostáváme peněz, přestože to v 99% případů nemá žádný smysl a jen to tvoří podhoubí ke spekulacím a nepravdám. Je velmi problematické nosit oblečení, ozdoby nebo se líčit podle toho, jak se nám to líbí nebo je nám to pohodlné, musíme se přizpůsobovat nějaké autoritě (šéf, úřad...) nebo nekonečnému listu předsudků. Ten list je velmi dlouhý.
Když už tu máme úplně nesvobodná omezení jako DPH, povinná pojištění, byrokratické systémy pro povolení sebemenší maličkosti, OSA, PIPA, SOPA atd. atd., bojujme aspoň za svojí svobodu projevu! Tohle je výsostné právo každého člověka. Nenechme si omezovat ultimátní médium komunikace - internet! Nenechme si říkat, co smíme a nesmíme říkat!
Každý z nás je unikátní a svobodná bytost. V našich myšlenkách jsme svobodní. Používejme své mozky a duše naplno a nenechme si vnucovat cizí omezení co si smíme a nesmíme myslet.
To je vše.
Záznamů
