Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

4. května 2012

Vytrvat

5/04/2012 Posted by Nikola Bornová ,
Včera jsem zdolala malý životní milník. Co přesně je tím milníkem bude někomu možná znít banálně, ale stále platí jedna velká pravda - všechno je otázkou perspektivy.


Co se mi povedlo? Včera jsem uběhla deset kilometrů. Někdo si řekne - jo, dobrý, ale maraton to neni, tak trénuj dál. Další si řekne hm, to bych asi neuběh, slušná dálka a někdo možná ta teda musí mít ocelový stehna :-).

Já si říkám - je to malý zázrak. Je to důkaz nezdolnosti lidské vůle. Je to potvrzení, že když se člověk nevzdává, dokáže i (skoro) nemožné.

Před pár lety vypadalo jako nepravděpodobné i to, že uběhnu i jen jediný kilometr. Po týdnu na JIP, s rozšlehaným tělem, spoustou hadiček ani nevím kde a s cizí krví v žilách jsem byla lidská troska. Kus masa, který měl problém stát. Nevěděla jsem, jestli budu normálně chodit, natož běhat. Do schodů jsem se dokázala dostat jen s pomocí zábradlí a obyčejný patník pro mě byl výzva. Byla jsem troska i psychicky, po alergickém šoku z penicilinu, při kterém jsem málem dodýchala a smrtka si mě osahala ledovýma pařátama, jsem několik týdnů nebyla schopná usnout jinak než v sedě a s rozsvícenými světly, protože jsem se bála, že se ve spánku udusím. I tak jsem zvládla vždycky jen pár hodin v polospánku. Byla jsem skoro bez peněz. V depce. Zkriplená.

Naštěstí hlava mi pořád fungovala. A tak jsem se nevzdala.

Chodila jsem, i když trochu belhavě.

Pak jsem chodila delší trasy.

Pak jsem se vydávala na túry.

Začala jsem jezdit na rotopedu.

Před rokem jsem byla poprvé běhat. Plouživým tempem jsem zvládla asi dva kilometry a pak si při potácivé chůzi domů ublinkávala do pusy.

Vydrž!, znělo mi v hlavě. Když to vzdám, je to automaticky prohra. Když to nevzdám, může kromě prohry přijít i výhra.

Zatnula jsem zuby. Pokračovala jsem.

Člověk je fascinující stvoření...

Včera jsem uběhla už 10 kilometrů, "nesmyslný" cíl, co jsem si kdysi napůl z legrace dala. A pak jsem ještě bez problémů vyšla do čtvrtého patra. Bez pomoci zábradlí. Pro někoho to je věc, nad kterou ani nepřemýšlí. Pro mě je to malý zázrak.

Vnímám vzduch v plicích. Bušení srdce. Ohýbají se klouby. Stahují svaly. Vidím. Slyším. Citím, jak mi tělem proudí životodárné šťávy. Věci, nad kterými lidé běžně nepřemýšlí, dokud se něco z toho nerozbije. Zdánlivě banální věci, které jsou ale ve skutečnosti mnohem důležitější, než špatně srovnané boty nebo plat jiného člověka.

Pořád jsou ve mě rozbité věci, které už se asi nikdy nepodaří opravit. Pořád jsem trochu "kripl". Ale neberu to tak - je to jako obchod a když člověk chce, dokáže si skoro ve všem najít něco pozitivního. Jak věci bereme záleží jen na nás. Já jsem získala úplně jiný pohled na život.

Nejsem člověk s nijak zvlášť pevnou vůlí. Ale když mě profackuje osud a já se dokážu usmát, zvednout se z vlastních sraček a krve a jít dál, dokáže to skoro kdokoli. I vy.

Stačí vytrvat.

Nevzdávat se.

Koukat na věci kolem sebe v klidu a s úsměvem.

Jít vpřed.