Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

23. července 2012

Vzkaz (Terky blog)

7/23/2012 Posted by Tereza Opička ,
Už skoro dva týdny jsem nic nenapsala. Nedělo se totiž nic zvláštního. Díky bohu za to!


Po tom zážitku v metru mě bolela hlava ještě týden. Pořád nechápu, co se to tehdy vlastně stalo. Mám spoustu teorií, od těch úplně normálních a logických až po úplné fantasmagorie. Podstatné ale je, že ty podivnosti kolem mě skončily. Od úterý jsem normálně začala chodit do práce. Bolest hlavy jsem potlačila spoustou Ibalginu. Po čtyřech dnech už stačil jen jeden prášek ráno a o víkendu už jsem byla úplně v pohodě.

Dokonce i ty noční můry začaly mizet. Pořád se mi sice zdá o lese a o šeptavých hlasech, ale už to není tak intenzivní. Neprobouzím se úplně propocená a se slzami na tvářích jako na začátku (do tohohle léta jsem netušila, že je možné ve spánku brečet hrůzou). Občas se taky objeví ten divný pocit mravenčení v mozku, jako by se mi do jeho měkké tkáně zapichovaly tisíce jehliček. Ale trvá to vždycky jen pár vteřin. O je to čím dál tím méně často.

Minulý týden v pátek jsem už byla prakticky v pohodě. Dokonce jsem se nechala přemluvit od Niki a šly jsme spolu odpoledne do kina. Sál byl skoro prázdný, bylo tam kromě nás asi jen šest lidí. U takového blockbusteru, jako je The Amazing Spider-man, mě to docela překvapilo. I to, jaké bylo v sále ticho. Žádné chroupání popcornu, žádné srkání coly, ale dokonce ani smích nebo vrcení. Po pár desítkách minut filmu jsem začala mít pocit, že nesedím v reálném kině ale jen v nějaké kulise. Okolí mi začalo připadat nějak divné, jako by se kolem mě zkroutil prostor.

Byl to pocit, jaký mám někdy ve snech. Usnula jsem? Štípla jsem se do ruky. Fakt, jak v nějaké knížce jsem se nehty štípla do kůže, abych neusínala. Bolest byla úplně reálná a na chvilku se všechno kolem zjasnilo, ale pak jsem se zase začala propadat...někam. Rychleji než předtím. Křečovitě jsem se chytila opěradla, protože jsem dostala strach, že omdlím a spadnu přes sedačky přede mnou. V tu chvíli mi problesklo hlavou, že prostě musím jít k doktorovi. Musím mít epilepsii nebo mozkový nádor. Tohle není normální.

Něco se mnou trhlo. Uvědomila jsem si, že v prstech nesvírám opěradlo ale Nikoly předloktí. Snažila se mi vytrhnout, protože jsem jí do kůže zarývala nehty silou, která mě samotnou překvapila. Nedokázala jsem ale stisk povolit.

"Terko, co je? Co se děje?" zašeptala a snažila se mi povolit prsty. Z dechu jí zavály ovocné žvýkačky, kterých do sebe dokáže najednou nacpat neuvěřitelné množství. Ta vůně jako by mě probrala. Divný tlak v hlavně najednou zmizel. Žádné pomalé odeznívání, prostě tam ten tlak byl a pak najednou nebyl.

S námahou jsem povolila prsty. I v přítmí sálu jsem viděla půlměsíčkové, fialové otisky, co jsem Niki zanechala na kůži. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila.

"Terko?" podívala se na mě tázavě a mnula si předloktí.

"Já...sem v pořádku. V pohodě." řekla jsem. Fakt jsem v tu chvíli v pořádku byla. Vlastně jsem se cítila skvěle. Jako kdybych setřásla ze zad nějaký hnusný hmyz, tělem se mi rozlila obrovská úleva. Podívala jsem se na plátno, kde zrovna skákal Peter Parker z mrakodrapu na mrakodrap. "Jen jsem se lekla, jak skočil."

"Aha," řekla Niki. Z hlasu jí zněla nedůvěra. "Nemáš zas ty mdloby? Nechceš jít ven?"

"Ššššš," ozval se pán za námi.

"Ne, fakt v pohodě. Koukej se," řekla jsem a zabořila se víc do křesla. Uvědomila jsem si, jak jsem se během té chviličky zpotila. Klimatizace na námi chladila až moc, takže jsem si musela zapnout bundu.

Zbytek filmu jsem jen seděla a koukala na nepřítomně na plátno. Cítila jsem zvláštní euforii. Niki se na mě ještě několikrát nenápadně podívala, ale když viděla, že se usmívám a jsem v klidu, věnovala se také jen filmu.

Po konci jsme vyšly před sál a Niki běžela na záchod. Čekala jsem na ní v hale, opřená o stěnu, a přemýšlela jsem, co se mi to sakra děje s hlavou. Myšlenky na doktora ale zase pomalu odplývaly, cítila jsem se prostě příliš dobře.

Něco mi narazilo do boty. Lekla jsem se, periferním viděním jsem viděla u nohy něco tmavého. Představivost mi před oči nahodila obraz obřího pražského potkana, ale když jsem se podívala dolů, bylo to autíčko na dálkové ovládání, takový ten americký truck. Úlevou jsem se usmála a hledala očima dítě s ovladačem v ruce. Kolem nikdo nebyl. Autíčko mi zase narazilo do nohy. Uhnula jsem ale autíčko zatočilo  a zase do mě nabouralo. Tohle nebyla nešikovnost, bylo to schválně!

Na korbě autíčka byl nějaký lístek. Poznala jsem, že to je vstupenka do kina. To je nějaký vtípek nebo divná marketingová kampaň? Sehnula jsem se a lístek zvedla. Byl to opravdu lístek do kina a na něm byl naškrábaný vzkaz.

BUĎ OPATRNÁ. NECHOĎ VEN VE TMĚ.

Co to proboha zase je?

Vypadalo to, jako by vzkaz někdo psal v rychlosti. Uprostřed bylo přeškrtnuté slovo, jako by si autor nebyl jistý, co chce psát a udělal chybu. A ta zvláštní skladba slov. "Nechoď ven ve tmě"... Proč nenapsal Nechoď ven v noci? Nebo Nechoď ven po setmění? Z nějakého důvodu mě z toho, jak nezvykle byla věta napsaná, zamrazilo mnohem víc.

Z WC se vracela Niki, s úsměvem na mě zamávala. Strčila jsem si lístek do kapsy. Podívala jsem se pod nohy, ale autíčko tam už nebylo. Vůbec jsem si nevšimla, kdy odjelo. Ještě jednou jsem se rozhlédla po hale před sály. Autíčko nikde nebylo. Nikde taky nebyl nikdo, kdo by ho mohl ovládat. Jen holky za pultem občerstvení, na druhé straně holky prodávající zmrzlinu a nějaká rodina čekající na svůj film. Kdokoli auto ovládal, byl někde schovaný a auto si tam odvezl zpátky.

"Jdeme?" zeptala se netrpělivě Niki.

"Jo, jasně, jdem," řekla jsem nepřítomně a vyrazily jsme jsme směrem k metru. Cestou jsem se ještě otočila a podívala se nahoru do kukaně, kde je vždycky člověk ovládající promítačky. Seděl jako obvykle v kancelářském křesle, zády k nám. Mohl to být on?

Nevím. Nic už nechápu. Ale blázen nejsem, ten vzkaz pořád mám. Vyfotila jsem si ho. Je to důkaz. Skutečný, fyzický důkaz, že tam venku se skutečně něco děje.


Nejsem blázen. Jen teď nebudu chodit ven, když bude tma.