Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

16. srpna 2012

Skok (Terky blog)

8/16/2012 Posted by Tereza Opička ,
Hledání “pokladu” podle souřadnic se nakonec o den opozdilo, Nikola měla čas až v neděli. Sama jsem tam jít ale nechtěla, i když jsem hořela nedočkavostí. Chtěla jsem, aby šel někdo se mnou. Ne, že bych se tak bála, že mě třeba někdo přepadne. Chtěla jsem prostě svědka.



Niki si zadala souřadnice do nějaké aplikace na smartphonu a to místo jsme našly poměrně rychle. Došly jsme ke stromu, kde sestřenka okamžitě zaměřila malou, plastovou krabičku nahoře ve větvích. Je prý “kačerka”, tak už v tom má praxi.

Chtěla jsem pro krabičku vylézt, ale Niki mě předběhla. Byla nadšená, že jsme na souřadnicích fakt něco našly a hned se hnala ke stromu. Podle výrazu ve tváři to brala jako nějakou hru. Jako zábavnou boudu, kterou na ní šiju. Pak mi ale naprosto, naprosto vyrazila dech.

Místo aby se na strom začala normálně drápat, tak jak bych to udělala já nebo kterýkoli normální člověk, tak na něj prostě...vyskočila. Stoupla si pod jednu silnou větev přes dva metry vysoko a pak na ní vyskočila. Ten skok byl nemožný. Vypadalo to jak nějaký filmový trik.

Zaskočilo mě to tak, že jsem nebyla schopná mluvit. Přišlo mi to jako...já nevím, nějaká zrada. Ty divné věci se měly dít TAM VENKU, s cizími lidmi. Ne že se do toho zapojí i moje vlastní příbuzná.

Ale to nebylo to nejhorší. Mnohem horší bylo, že o tom Nikola vůbec nevěděla. Prostě to nevnímala. Přišlo jí, jako by se nic zajímavého nestalo. Vůbec jí nezarazilo, že z místa a jen tak vyskočila víc, než teď skáčou super-atleti na LOH.

Ale víte co? Mám konečně důkaz! Všechno jsem si točila, protože už jsem trochu paranoidní. Omlouvám se za kvalitu, je to natočené jen pomocí telefonu, ale něco pořádného konečně mám.



A víte co? Je mi to prd platné - když jsem to Nikole pak ukázala, rozesmála se a řekla, že se mi prostě jen moc klepaly ruce a že ve skutečnosti tak moc nevyskočila. Taky že teď zase víc cvičí, takže o nic nejde. Znovu jsem jí to ukázala.

“Podívej, dyť to tu přímo vidíš. Stála jsi pod větví, kterou máš nad hlavou. Takže musela bejt vejš než měříš. A tys tam jen tak skočila!”

Nikola dostala další záchvat smíchu: “Koukej, jak na ty větvi přešlapuju. Niki, superhrdinská šlapka zelí!” A zase se rozesmála. Jako kdyby jí trochu přeskočilo. Jako by jí někdo vymyl mozek nebo co. Tohle bylo to nejděsivější na všem. Úplně racionální člověk, který vždycky všechno analyzuje, ve všem se doslova nimrá, a zrovna ona nevidí takhle jasnou věc, kterou dělá ONA SAMA. Dokonce se nabídla, že to video sama upraví a dala ho na Youtube. Pořád se u toho chechtala, jak je to trapné.

Svět je v prdeli. Něco je hrozně špatně. Já se ale nevzdám a zjistím, co se to děje. Měla jsem další souřadnice. Ať to vede kamkoli, půjdu tam. Zjistím, co se děje. Jsem nasraná, že se to týká i mojí rodiny. Teď mě už prostě nic nezastaví. A příště si vezmu lepší kameru. Tohle všechno jsem si říkala, když jsem se dívala na datum v notýsku, které říkalo 14. 8. 2012 a ukazovalo souřadnice na další místo v Praze.

V úterý jsme tam šly, obě dvě. Dopadlo to samozřejmě totální katastrofou, ale o tom napíšu až příště. Nevydržím teď dlouho psát, protože se mi při jakékoli činnosti po pár minutách spustí krev z nosu a z očí. Teče mi krev z posraných očí, do prdele. Tohle těm hajzlům nedaruju!