Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

15. srpna 2012

Souřadnice (Terky blog)

8/15/2012 Posted by Tereza Opička ,
Naposledy jsem psala o tom, jak jsem měla “záchvat” v obchodě.

Samozřejmě, že jsem o tom hodně přemýšlela - nejen přímo o té údálosti, ale obecně o všem, co se od července stalo. Vlastně teď nedokážu myslet skoro na nic jiného. To ale asi není překvapení, když kolem vás blesky buší do lidí schovaných na stromech (kteří se tomu ještě smějí) a v “gumovém” obchodě potkáváte lidi s natahovacími prsty bez kloubů.

Samozřejmě myslím i na to, jestli nemám třeba nádor na mozku. Bolesti hlavy, poruchy vidění, pocity na zvracení...to všechno teď občas mám. Ale jen občas, ne trvale. Ale hlavní důkaz, že to není nějaký nádor nebo rozhozená chemie mozku, jsou spousty důkazů, které tu mám. Schraňuju si je. Zvyšují šanci, že nejsem blázen, což je taky jedna možná teorie.



Den po “záchvatu” jsem šla do Alberta na Hájích znovu. Ono to není tak překvapivé, chodím do něj cestou z práce docela pravidelně. Trochu nervózní jsem ho celý prošla. Hledala jsem...cokoli. Dokonce jsem si i vlezla na všechny čtyři a podívala se pod regál, jestli třeba tomu prošedivělému muži něco nevypadlo když pustil košík a upadl. Nic. Jako by se tu nic nestalo. Koupila jsem si aspoň Fidorku, abych nevypadala podezřele jak se tu potloukám, zaplatila a šla domů.

Do kanceláře chodím jen třikrát týdně a poslední dva pracovního týdne jsem měla volné, takže když jsem ve čtvrtek přišla znovu, bylo to už jen kvůli neodbytnému pocitu, že prostě musím zjistit, co se děje. Že musím dokázat, že mi nehrabe.

Seděla jsem na lavičce v malém, ošklivém parčíku před kinem Galaxie, ve kterém jsem o něco dříve dostala ten podivný vzkaz. Měla jsem sebou Kindle a dělala jsem, že čtu, ale pořád jsem po očku sledovala okolí. Na knížku jsem se soustředit nedokázala. Nic se nestalo, jen na mě celou dobu koukal nějaký opilec s krabicovým vínem položeným vedle sebe.

V pátek jsem přišla znovu. V naší rodině jsme prostě takoví - tvrdá hlava. Neústupnost, kvůli které od nás podle mě zdrhnul táta. Neumíme si říct “a dost”.

Tentokrát se ale moje tvrdohlavost vyplatila. Už když jsem vyšla z metra, všimla jsem si zvláštní ženy, která postávala v průchodu. Měla pánskou flanelovou košili, vytahané džíny a se sladkým, ale trochu přihlouplým úsměvem, se rozhlížela kolem sebe.  Některým lidem, kteří kolem ní procházeli, se upřeně zadívala do očí a vždycky přitom zvláštně zakývala hlavou ze strany na stranu.

Když jsem kolem ní šla já, taky se mi zadívala do očí, ale jen na chviličku a pak ztratila zájem. Měla neuvěřitelně modré oči, zasazené do trochu pokřiveného obličeje. Vypadala, jako by trpěla Downovým syndromem nebo něčím podobným. Když se na mě podívala, svitla ve mě jiskřička naděje, že tu třeba čeká kvůli mě. Ale rychlá ztráta jejího zájmu mě utvrdila v tom, že asi bydlí na nedalekém sídlišti a jen se tu z nudy potuluje, nebo tu s někým je a čeká, až vyjde z některého z obchodů.

Opět jsem si sedla na lavičku a četla knihu na Kindlu. Po očku jsem sledovala postiženou ženu, která se kolébavou chůzí pohybovala po celém prostoru centra Háje a vypadala trochu ztraceně. Občas na někoho promluvila, většina lidí jen zdvořile něco zamumlala a pospíchala dál, někteří na ni ani nereagovali a jen přidali do kroku.To způsobilo, že jsem jí přestala věnovat pozornost. Nakonec jsem se přeci jen začetla do knihy a na okolí se soustředila trochu méně. 

Najednou na mě padl nějaký stín. Trochu jsem se lekla, protože jsem si vůbec nevšimla, že se ke mě někdo přiblížil. Asi metr ode mě stála ta žena ve flanelce. Usmívala se na mě.

“Tady,” řekla, a podala mi nějaký papírek. Zmateně jsem po něm natáhla ruku, ale hned zase ucukla.

“Na,” řekla a pořád se usmívala tím zvláštním, nevinným, odzbrojujícím úsměvem, který mívají někteří retardovaní lidé. “‘Neboj se, je to jen papírek. Z notýsku. Na.” Znovu naznačila, abych si ho vzala. Usmívala se, abych se nebála.

Váhavě jsem si papírek vzala. Žena se radostně zasmála, jako bych udělala něco úžasného. Jako bych s ní hrála nějakou skvělou hru.

Na papírku, který byl opravdu vytržený z malého sešítku, byla napsaná čísla.

50.04, 14.42

Nejdřív mě napadlo, že to jsou to nějaké časy. Ale to je samozřejmě nesmysl. Zvedla jsem oči zpátky k ženě abych se jí zeptala, co to znamená. Nestála tam. Hrklo ve mě. Takhle rychle nemohla odejít. Ani tak tiše. Rychle jsem se postavila a rozhlédla se. Nikde jsem ji neviděla.

Vzadu v hlavě mi zase začalo tepat. BUCH BUCH BUCH. Kolem páteře mi projel mráz. Měla jsem nějaký výpadek? Přece se ta ženská nevypařila! Popadla jsem tašku a rychlým krokem vyrazila na obhlídku. Prošla jsem celé okolí. Dvakrát. Po ženě se slehla země.

***

Co ta čísla znamenají jsem se dozvěděla ještě ten večer. Šla jsem k Niki podívat se na nějakou sci-fi. Máme takový zvyk -  “páteční filmové noci” - kdy koukáme na různé filmy, hlavně anime, sci-fi a fantasy. Můžete se mě zeptat na jakýkoli film těchto žánrů a velmi pravděpodobně jsem ho viděla nebo aspoň vím, o co jde. Po filmu jsme si povídaly a já Nikole řekla o nových zážitcích a ukázala jí papírek s čísly.

“To jsou GPS souřadnice,” řekla okamžitě. O pár vteřin později už to hledala na Google mapách.

“Vidíš? Je to tady v Praze, někde v těhle místech,” ukazovala mi satelitní snímek. “Nic dalšího k tomu nemáš? Třeba čas schůzky?”

“Ne, mám prostě jen tohle, nic jinýho.”

“Tak když sou to jen souřadnice, bude to možná nějaká keška.”

“Co?”

“To jsou takový jakoby poklady. Schovává se to všude možně po světě a pak se to hledá jen pomocí souřadnic. Nenapadá mě nic jinýho, co by na takovym místě mezi stromama mohlo bejt,” řekla a pak s typicky křivým, ironickým úsměvem řekla: “Pokud tam teda neni vstup do říše čaroděje druhé třídy Rumburaka. Nebo obří králičí nora.”

“Tohle neni sranda, Niki. Já jsem z toho fakt dost vyjevená.”

“S těma bolestma hlavy už jsem ti to ale řekla stokrát, jdi s tim k dokorovi. Kontakt ode mě máš, stačí mu zavolat. A co se týče toho místa...jestli chceš, tak tam s tebou zejtra nebo pozejtří klidně zajdu.”

“To by bylo super, Niki. Fakt bys mi pomohla. Budu hrozně ráda, když půjde někdo se mnou, kdyby se zas něco semlelo. Pak si ze mě přestaneš dělat srandu.”

“Jasně,” ušklíbla se. 

Ale v neděli se ke mě opravdu přidala a našli jsme to, co bylo na souřadnicích ukryto.

O tom ale až příště.