Tento blogísek i jeho autorka jsou k smíchu.

21. dubna 2014

Ani to blogování už není co bývalo...

4/21/2014 Posted by Nikola Bornová
"Jóó, Pepíčku, tehdy v kolem toho roku 2008, to bylo jiný kafčo. Všechny tyhle internetový blogy byly takový nevošahaný, novátorský...každej najednou měl způsob, jak vykřičet svoje citečky, moudra, pseudomoudra, úžasný zkušenosti i neskutečný blbosti do světa. Byly to úžasný časy. Ale lidem časem začla docházet síla bojovat s celym tim internetem, trollama, zuřivýma odpůrcema, mluvnickýma nacistama...a tak se to celý tak nějak..."

Jsem psavec a přemýšlínek.

Jsem tvor, který tak rád přemýšlí a láme si hlavu nad složitostmi světa, až z toho mozek dostane křeče (česky "migrény") a zasekne v nekonečné smyčce řešení nesmírných vesmírných problémů. Někdy mě pak nenechá spát třeba do tří do rána, než to zdánlivě vzdá, přepne se do úsporného režimu...a dál všechno řeší v divokých snech.

Celé to přemýšlení a denní i noční snění jsem vždycky ráda přetavovala na papír nebo v novém světě do digitálních dat. Přišlo mi fantastické mít možnost všechny myšlenky uspořádat do útvaru, který má hlavu a patu (i když někdy vyrostou na jiných místech, než by člověk čekal). Uložit je do formy, která dokáže alespoň částečně překonat zoufalou nespolehlivost a zapomětlivost té rozčvachtané, šedivé hmoty v našich lebkách.

Ještě fantastičtější mi přišel ten zázrak, že jsem skrz text schopná komunikovat s mozky / myšlenkami / duší spousty dalších lidí. A to dokonce tak, že se na to později ani nemusím soustředit. Přenesu část svojí mysli do textu a později může kdokoli chce do mých myšlenek nahlédnout. Stejným způsobem jako já tak ráda nahlížím do duševních pochodů a myšlenek jiných lidí skrz jejich romány, povídky, eseje, odborná zamyšlení... Je to fascinující, zázračná, neskutečně intimní forma komunikace skrz čas i prostor.

Opravdu nádherně tuhle magii shrnul Carl Sagan.

“What an astonishing thing a book is. It's a flat object made from a tree with flexible parts on which are imprinted lots of funny dark squiggles. But one glance at it and you're inside the mind of another person, maybe somebody dead for thousands of years. Across the millennia, an author is speaking clearly and silently inside your head, directly to you. Writing is perhaps the greatest of human inventions, binding together people who never knew each other, citizens of distant epochs. Books break the shackles of time. A book is proof that humans are capable of working magic."

Jenže internet je zvláštní místo. Je to nekonečná výkladní skříň, do které může nahlédnout každý, ale do které také může každý hodit dlažební kostku pouhým pohybem prstu. Všechno má svoje pro a proti.
Problém internetu je, že neukazuje souhlasné pokývnutí. Nepřenáší zpět k autorům zamyšleně stažená obočí, slzy dojetí ani úsměv na tváři. Možná ukáže počet přečtení nebo lajky z fejsbůčku, ale to je v tomhle smyslu prázdná metrika.

Z opačného pólu názorů ale ukazuje víc. Rozčílené komentáře u odkazů na Google+,  zuřivý nesouhlas nebo tahání za slovíčka v diskuzích pod články, posílání do zadele přes emaily nebo PM... Celé to bohužel funguje smutně - je mnohem větší šance, že se k článku objeví spíš reakce odporu nebo úplného nepochopení, protože při souhlasném přikývnutí nic nepíšeme. Není proč. Píšeme když nesouhlasíme. Vím to, protože to sama taky často dělám. It's a trap!

Internet způsobuje zkroucené vnímání reality - každý text zdánlivě vyvolá hlavně odpor, nevoli, nesouhlas a jen sem tam přijde i souhlas (s připojenou výtkou k nějaké nepřesnosti textu). V hlavě autorů to pak vyvolá pocit, že jsou nesnášení, i když to tak vůbec nemusí být.*

Sama jsem v téhle pasti až po uši. Pořád při cestách do první práce, nebo do druhé práce nebo třeba při běhání připravuju zajímavé články, videa nebo obrázky. Promyslím je, aby byly aspoň trochu zajímavé a mohly něco ve mně i ve čtenářích vyvolat - zamyšlení, úsměv, údiv nad nečekaným úhlem pohledu. Sestavuju si osnovy textů, promýšlím je...

...ale takřka vždy už si teď říkám: "Proč bych se s tím vlastně psala? K čemu to bude? Má to vůbec smysl, když pak přijde jen pár reakcí, půlka z nich něco vytrhne z kontextu a omlátí mi to o hlavu a druhá půlka mě vůbec nepochopí?"
Pak pomyslím na to, že přípravě článku nebo videa budu muset věnovat hodinu, nebo 5 hodin nebo i celý volný den. Čas, po který bych si mohla číst, procházet se, malovat, psát knihu, povídat si s někým rozumným nebo se dívat na filmy a hrát hry...

Pak pravidelně dojdu k myšlence - jak by asi vypadala tvorba starých autorů, kdyby chodili pravidelně na internet? Co by si asi říkal Shakespeare, kdyby ho zaplavovaly statisíce rozzuřených reakcí mravokárců, kteří ho nenávidí kvůli jeho zrůdně sprosté držce a kacířství? Jak by psal další dílo Hermmingway, kdyby mu po Starci a moři zaplavily email, Twitter i Facebook stovky pohrdavých rad, ať si příště před psaním přečte učebnici biologie pro základní školy? Jak by psal Čapek nové eseje a romány, kdyby mu mu místo desítek výhružných papírových dopisů chodily zpráv tisíce a někdo mu neustále hackoval všechny účty na internetu?

Pozor, v žádném případě se nesrovnávám s těmi výše jmenovanými borci. Jen na nich chci poukázat, jak toxické prostředí dokáže internet být. Jak mi naskočila před očima představa úžasného Raye Bradburyho, který zrovna začíná kariéru spisovatele, sedí u své fanstránky na Facebooku a čte si s povzdechem třístou posměšnou poznámku o svých Marťanských kronikách...:-) Určitě si do té představy doplníte spoustu jiných.

Zpětná vazba je dobrá, ale musí se dávkovat ve správný čas, ve správné míře a bez pokřivení. Všechno tohle internet bohužel porušuje - tlačí nepřetržitě, přepáleně, asymetricky.

Samozřejmě jsou možnosti řešení. Nepoužívat diskuze, nečíst emaily, nečíst PM, nekoukat na replies na Twitteru, číst celý internet jako pohádku bez souvislosti s reálným světěm atd. Ale to je právě ta zákeřnost - zpětná vazba je nutná a praktický KAŽDÝ je na ní zvědavý. V "analogovém" světě je feedback dokonce jedním ze základních nástrojů učení. Ale pro digitální svět platí jiná pravidla. V mozku tohle dělá pěkný guláš (a není dobré na to reagovat naprostým cynismem, pokud si chce člověk zachovat zdravé vnímání světa).

Celé to píšu jen jako vysvětlení, proč se už moc neprojevuju na internetu (snad krom Twitteru, který ujídá z mého života jen minuty :-)  ) Potřebuju si zapřemýšlet a srovnat si v hlavě, jestli vlastně nebudu čistě v offline světě o tolik spokojenější a produktivnější, že se na celý (a)sociálně internetový svět víceméně vybodnu.

Ano, šlo by to asi  celé shrnout do krátké větičky: "Nějak nemám chuť ani sílu cokoli psát, musím si v hlavě srovnat myšlenky." Jenže já k tomu napíšu takovýhle dlouhatánský cirát, vím... :-) Chyba. Však mi ji taky někdo velmi rád připomene v diskuzi nebo emailem nebo potrubní poštou :-).




* Jediné, co přebije tuhle anomálii, jsou velmi jednoduché vtípky a blbůstky, které pochopí takřka každý a které jdou představit v řádu vteřin.